Dne 13. 10. 2026 vyhlásila Obec překladatelů laureáty Ceny Josefa Jungmanna za rok 2025. Nezávislá porota ve složení Jiří Holub, Alena Dvořáková, Radek Malý, Pavel Peč a Martina Šímová udělila Cenu Josefa Jungmanna Vojtěchu Frankovi a Janě Kitzlerové za překlad výboru z poezie ruského avantgardisty Velemira Chlebnikova Dar čarodějky mám, sestry nebeoké. Další překladatelé a překladatelky získali tvůrčí prémie a Prémii Tomáše Hrácha pro mladé překladatele. Obec překladatelů dále udělila Tvůrčí stipendium Hany Žantovské na podporu překladu poezie, Krameriův vinš jako poděkování za významné zásluhy o podporu a rozvoj literárního překladu v České republice, a do Síně slávy uvedla novou členku.
Udílení ceny proběhlo za podpory hl. m. Prahy, Ministerstva kultury ČR, agentury DILIA, Nadace Českého literárního fondu a Goethe-Institutu.
Cena Josefa Jungmanna
Vojtěch Frank, Jana Kitzlerová (Velemir Chlebnikov: Dar čarodějky mám, sestry nebeoké, Academia)
Vojtěch Frank (*1995) je muzikolog, hudební skladatel a překládá z ruštiny a lotyštiny. Na FF UK absolvoval magisterské studium hudební vědy a východoevropských studií. Za překlad Vološinova symbolistního cyklu Kimerský soumrak získal v roce 2019 Mimořádnou cenu za překlad poezie v Soutěži Jiřího Levého. Je autorem překladu románu Autobiografie Ježíše Krista současného ruského spisovatele Olega Zoberna (Kniha Zlín 2020). Společně s Janou Kitzlerovou přeložil kompletní Majakovského poemy (Academia 2021, 2024) a výbor z poezie Velemira Chlebnikova (Dar čarodějky mám, sestry nebeoké, Academia 2025). Z lotyštiny převedl pro tematické číslo časopisu Plav (4/2025) několik básní Kārlise Vērdiņše.
V hudební sféře se zabývá sovětským zábavně-hudebním divadlem, populární hudbou Sovětského svazu a jejich recepcí v Československu. Skládá muzikálovou a scénickou hudbu, klasiku i didaktické skladby pro žáky základních uměleckých škol. Hraje na klavír a na housle.
Jana Kitzlerová (*1978) vystudovala rusistiku a slovanskou filologii na FF UK v Praze, kde také od roku 2009 vyučovala na Ústavu východoevropských studií. Odborně se zaměřovala především na lingvistickou analýzu ruské poezie první poloviny 20. století, teorii překladu a na osobu Vladimira Majakovského, jemuž věnovala monografii Od slova k revoluci. Poetický svět raného Majakovského prizmatem lingvistické analýzy (Academia 2014) Všechny Majakovského poemy rovněž s Vojtěchem Frankem přeložila nově do češtiny (Academia 2021, 2024). Spolu s Vojtěchem Frankem připravila dosud nejrozsáhlejší výbor z poezie Velemira Chlebnikova (Dar čarodějky mám, sestry nebeoké, Praha: Academia 2025), sama přeložila souborné básnické dílo Andreje Platonova (Moje srdce roste ve snu. Básně, Dauphin 2025), Daniila Charmse (Vous a oko a patnáct rukou. Básně z let 1922–1938, Academia 2026), výbor z básní a prózy Igora Pomeranceva (Náš čas vypršel, Protimluv 2020; Můj první kryt, Protimluv 2023) či básně Viktora Pivovarova (Och! Kresby, básně, próza, Arbor Vitae 2026); další překlady (Leonid Lipavskij, Vladimir Majakovskij, A. Vvěděněskij) připravuje pro nakladatelství Academia a Rubato. Několik básní z nejnovějšího překladu rané Majakovského poezie byly rovněž zhudebněny skupinou MCh Band a vyjdou na desce s názvem Majakovskij v roce 2026.
Zdůvodnění poroty
Překladatelé se mimořádně zdařile vyrovnali s jedním z nejnáročnějších básnických jazyků ruské avantgardy, založeným na neologismech, zvukových a významových hrách i nezvyklých slovotvorných postupech. Chlebnikovův jazykový experiment dokázali v češtině tvůrčím způsobem obnovit a zároveň respektovat metrum a rým originálu. Rozsáhlý výbor, doplněný zasvěcenou doprovodnou studií, tak představuje nejen vynikající překladatelský výkon, ale i významný kulturní počin, který nově zpřístupňuje českému čtenáři jednu z klíčových osobností evropské avantgardy.
Mimořádná tvůrčí prémie
Ondřej Koupil (Kosmas: Kronika Čechů, Host)
Ondřej Koupil (*1972) v roce 1996 absolvoval obory čeština a latina na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1998 pracuje v Benediktinském arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově jako redaktor knižní edice Pietas benedictina. Od roku 2012 je zaměstnancem Ústavu pro jazyk český AV ČR; hlavním předmětem jeho zájmu jsou starší gramatiky češtiny a historie českého jazyka od 16. do 19. století. Od roku 2016 pracuje také na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci; jako badatel a překladatel se tam zabývá dílem Jana Cassiana. Většina jeho knižních i časopiseckých publikací je spjata s profesí historicky orientovaného bohemisty. Kromě toho příležitostně publikuje literární texty, recenze, je editorem starších českých a latinských textů. Spolupracuje také s rozhlasem a nedávno byl přizván k úpravě dialogů historického filmu.
Překládá příležitostně z angličtiny (Thomas Merton) a pravidelněji z latiny (Augustin z Hipponu, Jan Cassianus, Benedikt z Nursie, Bernard, Girolamo Savonarola, Václav Jan Rosa, liturgické texty). V roce 2025 vyšel jeho překlad Kosmovy Kroniky Čechů. Jako bohemista se podílí na aktuálně vznikajícím novém překladu bible pro liturgické užití v římskokatolické církvi.
Jeho diplomní práce Překlad části Rosovy Čechořečnosti s úvodem a komentářem (1996) byla v lednu 1997 oceněna cenou Jana Palacha, udělovanou děkanem FF UK, a v červnu téhož roku mimořádnou prémií v překladatelské soutěži Jiřího Levého 1996–1997, udělovanou Nadací Český literární fond a Obcí překladatelů.
Zdůvodnění poroty
Nový převod nejstarší české kroniky patří k nejvýznamnějším počinům na poli překladu z latinské literatury období středověku za poslední roky. Koupil přistoupil ke kronice tak, jak ji Kosmas pravděpodobně zamýšlel, tedy nikoli jako k důstojnému zaznamenání dávných událostí a dějů, ale jako k živému vyprávění, které je určené vzdělanému publiku a své čtenáře má vedle poučení především pobavit. A překladateli se tuto živost a zábavnost podařilo zprostředkovat i současným čtenářům. Velkou pozornost přitom věnoval dobovým literárním prostředkům: na některých místech evokoval rýmovanou prózu, zachoval učenou, a přesto poutavou dikci originálu prostoupenou biblickými a antickými aluzemi, veršované pasáže důsledně převedl přízvučnými českými hexametry a citlivě přetlumočil některé rétorické figury. Překlad je opatřen fundovaným komentářem a vysvětlivkami a představuje mimořádný přínos pro pochopení a docenění středověké literatury.
Tvůrčí prémie
Vlasta Dufková (Osman Lins: Avalovara, Rubato)
Vlasta Dufková (*1951) je česká romanistka, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny a také básnířka. Pracovala v nakladatelstvích Odeon, Mladá fronta a Paseka a působila jako pedagožka na Ústavu románských studií FF UK. Je nositelkou Ceny Josefa Jungmanna za rok 2008.
Zdůvodnění poroty
Jeden z nejodvážnějších románových experimentů latinskoamerické literatury druhé poloviny 20. století je vystavěn podle palindromu SATOR AREPO TENET OPERA ROTAS. Milostný příběh spisovatele Abela se proplétá s úvahami o vzniku literárního díla, o čase, paměti a tělesnosti, o umělecké svobodě a odpovědnosti spisovatele na pozadí brazilské vojenské diktatury. S textem, jehož rozsah přesahuje pět set stran, se překladatelka vyrovnala s obdivuhodnou důsledností. Nehledala mechanické slovníkové ekvivalenty, nýbrž rekonstruovala pohyb a vzájemné vazby Linsových obrazů, a přitom nesklouzávala k nechtěné komičnosti, která překladu erotických pasáží hrozí. Udržela dlouhé syntaktické celky, rytmus i významovou mnohoznačnost, přesvědčivě zvládla proměny rejstříku od učené úvahy ke grotesce a pro autorovy zvukově i graficky motivované neologismy našla vynalézavé české novotvary. Vznikl tak překlad věrný v detailu i v celkové stavbě, jakých v české překladové kultuře není mnoho.
Martin Hilský (John Milton: Ztracený ráj, Academia)
Martin Hilský (*1943) je emeritní profesor anglické literatury na FF UK a FF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, překladatel z angličtiny a shakespearolog. Je čestným členem Řádu britského impéria, nositelem Státní ceny za překladatelské dílo a medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství. Je laureátem Ceny Josefa Jungmanna za rok 1997 a členem Síně slávy Obce překladatelů.
Zdůvodnění poroty
Nové české vydání Miltonova klasického díla představuje výjimečně zdařilou publikaci, v níž působivý překlad básně pojednávající o stvoření člověka, jeho pádu a vyhnání z ráje provázejí a doplňují jak nádherné ilustrace Williama Blakea, tak fundované literárněhistorické komentáře a vysvětlivky. Pokud jde o samotný překlad, Hilský si v hladce plynoucí, přirozeně znějící současné češtině dokázal bravurně poradit nejen s Miltonovým „polatinštěným“ blankversem, ale i s mnoha mytologickými, biblickými, teologickými a literárními odkazy. Citlivým převodem se mu podařilo zachytit myšlenkový svět díla v potřebné hloubce a složitosti, a přitom jej citelně projasnit. Neméně přesvědčivě se pak vyrovnal i s barokní obrazností, rétoričností a žánrovou rozmanitostí originálu, od epického vyprávění přes dramatické dialogy až po lyriku. Ze všech těchto důvodů představuje Hilského přebásnění mohutného celku Ztraceného ráje výjimečný počin.
Aleš Kozár (Goran Vojnović: Fíkovník, Meridione)
Aleš Kozár (*1975) překládá ze slovinštiny. Vystudoval FF UK, obory bohemistika a slovenistika, v letech 2007–2024 působil na FF Univerzity Pardubice, kde vyučoval slovinskou literaturu, kulturu, reálie, překladatelství a slovinský jazyk. Za překlad románu Nekropole Borise Pahora získal v roce 2023 mimořádné tvůrčí ocenění Obce překladatelů.
Zdůvodnění poroty
Román vyšel v roce 2016 a v domovském Slovinsku získal dvě významná literární ocenění. Dílo lze charakterizovat jako rodinnou ságu napsanou v realistickém stylu, která je současně prostoupena výraznou symbolickou a metaforickou rovinou. Děj sleduje osudy tří generací rodiny třicátníka Jadrana, jenž také všechny příběhy vypráví. Významnou symbolickou funkci v románu zastává titulní fíkovník, který roste na zahradě domu, kde se po druhé světové válce usazují Jadranovi prarodiče. Kozárův překlad dokládá nejen vysokou úroveň jazykové kompetence, ale také hlubokou znalost slovinské kultury a historických souvislostí. Překladatel dokázal zachovat proměnlivost tempa, rytmus vyprávění i charakteristické rysy autorského stylu a zároveň je funkčně přenesl do českého jazykového prostředí. Jeho překlad tak představuje zdařilé zprostředkování komplexního literárního díla, v němž se propojují jazyková mnohovrstevnatost jihoslovanské oblasti, historický kontext, individuální a kolektivní paměť i problematika identity.
Vladimír Piskoř (Iida Turpeinenová: Poslední siréna, Paseka)
Vladimír Piskoř (*1960) překládá z finštiny, ruštiny a angličtiny. Vystudoval obory finština a ruština na FF UK a poté pracoval v nakladatelstvích Svoboda a Albatros. V září 2012 obdržel v Helsinkách státní cenu za překlad a propagaci finské literatury, kterou každoročně uděluje ministerstvo školství a kultury na návrh Informačního centra finské literatury (FILI).
Zdůvodnění poroty
Debutový román Iidy Turpeinenové, jeden z mezinárodně nejúspěšnějších finských titulů posledních let, propojuje beletristické vyprávění s množstvím odborných a historických poznatků a na příběhu Stellerovy mořské krávy tematizuje vymírání živočišných druhů i proměňující se vztah člověka k přírodě. Děj se pohybuje v několika časových rovinách od Beringovy expedice v 18. století přes 19. století až po práci přírodovědného muzea ve století dvacátém. Překladatel se tak musel vyrovnat nejen s rozsáhlou terminologií z oblasti zoologie, botaniky, historie či mořeplavectví, ale také s různými historickými a odbornými kontexty. Mimořádně zdařile přitom zachoval křehkou rovnováhu mezi vědeckou přesností a literárností textu: odborné názvosloví přirozeně začlenil do vyprávění a zároveň přesvědčivě vystihl autorčin střídmý, věcný, lehce odměřený styl. Piskořova čeština rovněž respektuje svižný, místy až bezdechý rytmus originálu a umožňuje naplno vyznít jeho nenápadné emocionalitě i naléhavému ekologickému poselství.
Robert Svoboda (Zsolt Kácsor: Cikánský Mojžíš, Protimluv)
Robert Svoboda (*1956) je překladatel, tlumočník, redaktor a publicista. Na FF UK v Praze a na budapešťské univerzitě ELTE vystudoval obor Maďarský jazyk a literatura. Po ukončení studií v roce 1980 se usadil v Maďarsku a pracoval jako novinář v psaném tisku a více než deset let v zahraničním vysílání Maďarského rozhlasu. Paralelně s tím však působil i jako překladatel a tlumočník. Od počátku devadesátých let je na volné noze. Za českou verzi románu Harmonia caelestis od Pétera Esterházyho získal v roce 2014 ocenění v soutěži Magnesia Litera a Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší literární překlad.
Zdůvodnění poroty
Jazyková hravost a tvořivost, zejména při překladatelské práci se záplavou vlastních jmen a přezdívek, často vycházejících z romštiny, zjevně nedělaly ostřílenému překladateli, jakým Robert Svoboda je, naprosto žádný problém. Podobně jako text maďarského originálu i Svobodův překlad je výrazný, úderný a v nejlepších pasážích skutečně kongeniální. Česká verze románu tak zachovává základní absurditu a groteskní napětí Kácsorova díla a zároveň funguje jako samostatný český literární text.
Prémie Tomáše Hrácha
Sára Rodová (Gian Marco Griffi: Železnice Mexika, Meridione)
Sára Rodová (*1994) se narodila, vyrostla a žije v Praze. V dětství nechtěla být překladatelkou. Teď překládá a rediguje zejména z italštiny.
Zdůvodnění poroty
Překladatelka si musela poradit se stylisticky a žánrově košatým textem, který přechází od grotesky k tragice a zahrnuje dlouhé lyrické pasáže, hantýrku a slang, neologismy, archaismy, literární aluze a parodie, odborná pojmenování z nejrůznějších oblastí a bezpočet historických a kulturních reálií. Všechny tyto polohy překladatelka udržela pohromadě a převedla je do plynulé a čtivé češtiny. V jejím podání složitě klenutá souvětí, jazykové hříčky a vynalézavě počeštěná jména postav znějí samozřejmě a vtipně. Výsledkem je překlad, který českému čtenáři nejen zprostředkovává výjimečný román, ale především skýtá potěšení z četby.
Síň slávy
Helena Stachová
Helena Stachová (*1931) přeložila za bezmála osmdesát let své profesní dráhy téměř kompletní souhrn polskojazyčné klasiky – celkem přes dvě stovky děl –, a se stěžejními soudobými osobnostmi polské literatury ji pojil blízký osobní vztah, ať již to bylo s jejím překladatelským „oblíbencem“ Sławomirem Mrożkem, Gustawem Herlingem-Grudzińským anebo Witoldem Gombrowiczem.
Narozená jako Helena Teigová, dcera neméně slavné překladatelky téhož jména, projevila jako studentka zprvu intenzivní zájem o francouzštinu a na několika svých juvenilních překladech se podílela i jako spoluautorka v tandemu se svou maminkou. Jako vášnivá čtenářka se však záhy z frankofonního světa přesunula v rodinných stopách k zájmu o polskou literaturu a studium polonistiky.
V roce 1999 se stala nositelkou Komandérského kříže Řádu za zásluhy o Polskou republiku.
Krameriův vinš
Měsíčník pro světovou literaturu Plav
Krameriův vinš udělujeme měsíčníku pro světovou literaturu Plav. Ten se systematicky a dlouhodobě věnuje publikování překladů cizojazyčné beletrie a důraz přitom klade na literatury a jazykové oblasti, které nejsou na českém knižním trhu příliš zastoupeny. Postupným prozkoumáváním bližších i odlehlejších míst na literárních mapách se snaží vytvořit vyváženější, pravdivější obraz světové literatury. Již tradičně dává Plav na svých stránkách prostor také dosud nepublikovaným překladům oceněným v Překladatelské soutěži Jiřího Levého.
Tvůrčí stipendium Hany Žantovské
Sylva Bloch, Martin Světlík
Výbor Obce překladatelů uděluje Tvůrčí stipendium Hany Žantovské z nadačního daru Ireny Murray-Žantovské a Michaela Žantovského Sylvě Bloch a Martinu Světlíkovi na překlad Prorockých knih Williama Blakea, který vyjde v nakladatelství Malvern.
