Rubriky
Novinky

Za Miloslavem Uličným

Jako vzpomínku na nedávno zesnulého velkého romanistu Miloslava Uličného přinášíme nekrolog od jeho studentky a následovnice Lady Hazaiové.

Osmý opus budiž (od)loučení: Miloslav Uličný (18. 7. 1942 – 5. 6. 2023)

Doc. PhDr. Miloslav Uličný byl renomovaný český romanista, překladatel, vysokoškolský pedagog, básník a prozaik. Narodil se 18. 7. 1942 v Pravčicích (u Kroměříže). Po maturitě (1959) na Střední všeobecně vzdělávací škole v Kroměříži pracoval jako soustružník v podniku Pal Magneton v Kroměříži. O rok později nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v letech 1960–65 vystudoval španělštinu a italštinu, mezi lety 1960–64 připojil ještě třetí obor, portugalštinu. Věnoval se také studiu katalánštiny, kterou následně zúročil v mnoha svých překladech.

Po skončení vysokoškolského studia pracoval například v Československé tiskové kanceláři, v Československém rozhlase Praha, v Díle, v Orientálním ústavu Československé akademie věd, pár let se živil překladatelstvím na volné noze. V roce 1982 získal titul PhDr. a od roku 1993 působil jako odborný asistent v Ústavu translatologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel dějiny španělské literatury, vedl semináře z dějin španělské a hispanoamerické literatury, dějin a kritiky překladu, uměleckého překladu a podtitulkování a kde se v roce 2006 habilitoval pro obor translatologie. Svou pedagogickou a vědeckou činnost ukončil v říjnu 2012 a odešel do důchodu, nicméně ani „na odpočinku“ nezahálel a nadále neúnavně a s velkým nasazením překládal a odborně komentoval dění v oboru.

Za svou dlouholetou překladatelskou, odbornou a pedagogickou činnost byl mnohokrát oceněn: získal několik tvůrčích prémií a ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna; medaili Centra hispanistických básnických studií v Madridu za šíření poezie španělského jazyka (1991); Nakladatelskou cenu za nejlepší překlad vydaný v Mladé frontě v roce 2008 (jednalo se o  titul Ráj a peklo lásky); v roce 2009 mu bylo Jednotou tlumočníků a překladatelů uděleno čestné členství za celoživotní přínos překladu literatury z hispánské oblasti, dlouholetou pedagogickou činnost a organizaci i moderování více než šedesáti pořadů Klubu kultury překladu; v roce 2015 obdržel komturský Řád Isabely Katolické za zásluhy o šíření španělského jazyka a hispánských kultur od španělského krále Filipa VI. a v roce 2020 byl uveden do Síně slávy Obce překladatelů, kam jsou slavnostně uváděni výhradně překladatelé, kteří už získali nejvyšší ocenění za překlad a jejichž dílo i nadále poutá pozornost veřejnosti, překladatelů i poroty.

Miloslav Uličný bezesporu patří do generace velkých romanistů, jichž si kolegové i studenti vážili pro jejich široký záběr a hlubokou erudici v oblasti dějin a písemnictví románských kultur. Těžištěm jeho autorské činnosti jsou překlady, a to z úctyhodného množství jazyků: ze španělštiny, katalánštiny, italštiny, angličtiny a portugalštiny. Mezi jeho nejoblíbenější žánry – jak čtenářsky, tak překladatelsky – patřily poezie a dramata starých i moderních mistrů, jakými byli například španělští mystikové sv. Jan od Kříže a sv. Terezie od Ježíše a další španělští a hispanoameričtí literární velikáni L. de Góngora y Argote, J. Manrique, G. A. Bécquer, F. García Lorca, nebo Chilan Pablo Neruda či Argentinec Julio Cortázar. Z angličtiny přeložil Shakespearovy Sonety. Mistrovsky do češtiny převáděl také středověkou lyriku a epiku, jak dokládá více než desítka výborů a sbírek španělských, katalánských a portugalských básní, romancí, popěvků a sonetů, jejichž kulturní přínos je zcela neoddiskutovatelný. Poslední Uličného překlad, Sonety ze Zpěvníku Francesca Petrarky, vyšel v nakladatelství Argo v roce 2022. Kromě knižních titulů přeložil i přes tři stovky filmů, televizních inscenací a seriálů pro dabing nebo podtitulkováním.

Vedle rozsáhlé překladatelské činnosti se Miloslav Uličný věnoval i teoretické rovině překladatelské a literární tvorby. Je autorem historicko-kritických monografií, článků a statí publikovaných doma i v zahraničí, v nichž se věnoval dějinám a kritice překladu, ale také literárněhistorických příspěvků, k nimž směle připojujeme i desítky dílčích předmluv, medailonů a doslovů tvořících nedílnou součást jeho překladů. Za mnohé zmiňme kupříkladu monografickou studii České verze Cervantesova Dona Quijota (1864–2015), v níž se Uličný zabývá překlady, úpravami a intelektuálními krádežemi textu slavného románu od první adaptace z roku 1864 přes první převody až k poslednímu překladu Z. Šmída (1952) a k adaptacím z nedávných let; nebo texty o F. Garcíovi Lorcovi (Dítě svého kraje, básník svého lidu, 1983, Krev noci v žilách vodotrysků, 1991); o L. Góngorovi (Plody Góngorovy, 1994); o G. A. Bécquerovi (Romantik ze Sevilly, 1998) a samozřejmě o milovaných romancích (Španělské romancero, 2001). Pionýrským a velmi záslužným počinem byla i minuciózní monografie o dějinách českých překladů ze španělštiny (Historia de las traducciones checas de literaturas de Espaňa e Hispanoamérica), která vyšla v roce 2005. Zúčastnil se také řady odborných kolokvií, konferencí a kongresů, konaných v Česku i v zahraničí.

Pokud jde o jeho vlastní literární produkci, Uličný napsal a vydal povídkový soubor Příhody a nehody Jaroše Konečníka (2017), nicméně stěžejní část tvoří devět básnických sbírek, které vyšly pod názvy První brázda (1977), Druhý pokus (1981), Třetí možnost (1990), Nervy v kýblu (1990), Čtvrtá třetina (1991), Nultá série (1992), Achillova pátá (1995), Šesté prokázání (2008) a Sedmé (po)zastavení (2017). Osmička v názvu zůstala již neobsazena, ale číslo osm je číslem rovnováhy a harmonie, symbolizuje završení či dokonání, navíc v pozici spočinutí nabývá významu nekonečna. A proto já ani mnozí další na osobnost Miloslava Uličného nikdy nezapomeneme. Mých zážitků spjatých s jeho osobou je mnoho, ale některé vyčnívají z mé paměti tak, jako vždy vyčnívala jeho vysoká postava z davu. Tak třeba… jak nám na překladatelském semináři procítěně prozpěvoval píseň Granada, abychom my, tehdejší překladatelská embrya, lépe znali její melodii a trefněji přeložili její poetický text. Jak s nesmlouvavou, byť dobře míněnou ironií glosoval naše pokusy o překlad, a že to někdy byl kalíšek hodně hořký. Jak vtipně líčil své zážitky z mládí a z dob předcházejících jeho působení na Univerzitě Karlově. Jak jsem horečně listovala jeho překladem Cortázarových povídek, když jsem zápasila se „svým“ Cortázarem. Jak mi vždy oznamoval, že přečetl můj nový překlad, a já s obavami čekala na jeho komentář. Jak hrdě a s radostí v očích přijímal komturský řád při slavnostním ceremoniálu, jehož jsem měla tu čest se účastnit. A konečně – jak se z profesora stal člověk, když mě spolu se svou paní, Olgou Uličnou, přijal u sebe doma a ukazoval mi své přípravy na semináře a přednášky a povídal o tom, jak (rád) učí. Nikdy, nikdy nezapomenu a za všechno ještě jednou děkuji.

Lada Hazaiová