Nedávno se v médiích objevila zpráva, že vláda konečně schválila budoucí podobu statusu umělce. S tímhle výbušným termínem se pojí spousta šumů a nedorozumění. Než se tedy tenhle materiál dostane k projednání do sněmovny, pojďme si pokud možno zjednodušeně říct, o co se nejedná, o co se jedná a o co by se jednat mohlo.
text: Michala Marková
„Proč ten děsný název?“
Jedná se o název, pod kterým se tenhle potenciální soubor zákonných úprav zažil. Na leckoho ale může působit poněkud příliš vzletně nebo mu naopak připomíná dědictví socialismu – jako kdyby šlo v první řadě o oficiální uznání „umělecké výjimečnosti“ toho, co děláme. I z řad literárních překladatelů je často slyšet reptání: Jakej já jsem umělec, prosimvás.
Asi se ale shodneme na tom, že literární překladatel odvádí svůj díl tvůrčí práce pro kulturní sféru. Pak klidně můžeme místo umělec říkat třeba „OSVČ v kultuře“, „kulturní profesionál“ a podobně. Díky tomu bude uchopitelnější a pochopitelnější, o jak různorodou skupinu se jedná, že nejde jen o básnířky a baleťáky, ale třeba i o redaktorky a bedňáky, a že jejich požadavky vůbec nesouvisí s estetickou sofistikovaností, nýbrž s tématy zcela praktickými až nudnými.
Co status umělce není
Jestli jste zkusili nakouknout do jakékoliv diskuse kolem statusu umělce, asi jste narazili na omílané názory, že status umělce je „placený“, že jde o „státní rentu“, že to je „zase něco pro lidi, co jenom natahují ruku“. Pojďme si hned na začátku kategoricky říct, že přesně tohle status umělce není a být rozhodně nemá, byť se nějak podařilo tenhle dojem vzbudit i v části umělecké obce.
„Ale nějaká výsada to bude, ne?“
I kdepak. Nejde o zavádění výsad, nýbrž o dorovnání dlouhodobě neudržitelných pracovních, daňových a sociálních podmínek v umělecké sféře (o podhodnocenosti práce v kultuře jako překladatelé víme své).[1] Očima státu jsou na tom z daňového a sociálního hlediska kulturní profíci úplně stejně jako jiní podnikatelé, ale při bližším pohledu se jejich pracovní podmínky liší. Nám překladatelům bude například velice povědomě znít často opakované sousloví „nepravidelné příjmy“. Představte si profesi, v níž si od vás někdo smluvně objedná vysoce kvalifikovanou práci, ale nedá vám zálohu, vy pak pracujete několik měsíců bez peněz, zálohu dostanete teprve několik týdnů po odevzdání práce a pak si ještě pár měsíců počkáte na doplatek – přičemž vám celou tu dobu běží povinnost platit státu sociální a zdravotní pojištění. Je vám to povědomé? Ano, takhle nejsou placené ajťačky, instalatéři, právničky nebo pekaři: tohle je nejčastější scénář odměňování překladatelů.[2]
„Když já pořád nechápu, proč mají mít zrovna umělci nějaký extrabuřty…“
Kultura je odvětví, ve kterém u nás odhadem (přesná data, jako v tolika jiných oblastech, v ČR chybí) pracuje skoro čtvrt miliónu lidí (to není málo) a z nich tuhle činnost skoro 40 % vykonává na volné noze (to vůbec není málo, vlastně to je strašně moc). Na evropské úrovni kultura tvoří v současnosti kolem 4 % HDP (to je fakt hodně). Extrabuřty uměleckých a k nim přidružených profesí spočívají zejména v osobitém charakteru a podmínkách těchto povolání.[3] A opět: nejde o nějakou vznosnou éteričnost umělecké práce. Naopak, umělecké profese jsou běžná výdělečná činnost, jen se od těch neuměleckých liší ve velmi konkrétních aspektech. Obnášejí obvykle práci na projektech (ať už je to představení, nebo překlad románu), a tudíž nepravidelné rozložení práce v průběhu roku, znamenají hodně přípravy, která je často neplacená (herec musí zkoušet, spisovatel musí dělat rešerše, překladatel musí komunikovat s redaktory, nakladateli a médii), často potřebu speciálního prostoru (ateliér, zkušebna)[4] a tak dále.
„Proč nejdou dělat něco jiného, když jsou na tom tak špatně?“
Jak bych to… oni právě jdou. Umělecké profese se vyznačují flikováním příjmů v mnoha různých podobách, kombinacemi úvazků a „podnikání“, a v posledních letech se tahle sféra potýká i s odchody talentovaných lidí úplně mimo obor. My překladatelé bychom rádi dosáhli stavu, kdy budeme moci své povolání vykonávat jako povolání: zkrátka a dobře bychom se svou specializovanou profesí chtěli uživit. Zatím ale průzkumy ukazují, že na částku velmi přibližně se blížící průměrné mzdě dosáhne měsíčně jen 17 % z nás a skoro polovina z nás uvažuje o odchodu z oboru.
„Proč tento zbytečný administrativní zádrhel potrefil jen naši už tolik zkoušenou zemi?“
Naše tolik zkoušená země je naopak v tomhle ohledu sto let za opicemi. Ke zlepšení profesních, ekonomických a sociálních podmínek umělců vyzvalo UNESCO už v roce 1980, Německo se do toho pustilo v roce 1983 a dneska má nějakou podobu statusu umělce zavedenou cca 15 evropských zemí – buď formou samostatných zákonů, nebo novel různých jiných zákonů.
K zavedení nějaké podoby statusu umělce se Česká republika zavázala těsně po covidu: šlo mimo jiné o jednu z podmínek vyplacení postcovidové evropské pomoci (prostřednictvím Národního plánu obnovy), takže příslib zavedení statusu umělce vlastně naší zemi přinesl mnoho miliard korun.
„Teď ten váš status umělce máte, tak buďte rádi… nebo ne?“
Po několika letech příprav a široké diskusi vláda před několika týdny definitivně status umělce schválila coby novelu zákona 203/2006 Sb., o některých druzích podpory umění. A navzdory letům příprav a široké diskusi ho schválila v takové podobě, která se dá při troše optimismu považovat za naprostý základ k dalšímu jednání, ale mnohem spíš jde o skvělý příklad rčení „vlk se nažral a koza zůstala celá“.
V této verzi by měl status umělce (od roku 2025) spočívat jednak v dobrovolné registraci do takzvaného registru umělců, který by měl pomoci k tomu, aby registrovaní lépe dosáhli na státní pomoc v případě neočekávaných situací typu covidu, a jednak v navýšení částek na tvůrčí a studijní stipendia rozdělovaná ministerstvem kultury za poměrně přísných podmínek (zároveň se navýšil i počet těch, mezi které se stipendia budou rozdělovat). Toť vše.
„No vidíte, umělci, teď se vám posypou milióny.“
To je právě trošku problém – to hlavní, o co při jednání o podobě statusu umělce šlo, rozhodně nebylo víc peněz na ruku.[5] Novinové titulky typu „Vláda schválila status umělce. Lidem z kultury pošle ročně až 126 milionů korun“ (Aktuálně.cz) jsou v tomhle ohledu hrozivě zavádějící. (Mimochodem – těchto 126 miliónů se má podle předpokladů každý rok rozdělit mezi 1400 umělců, kteří předloží konkrétní projekt. Říkali jsme si už, že u nás je OSVČ v kultuře pravděpodobně cca 90 tisíc?) Z jednotlivých oborů zaznívaly mnohem systémovější požadavky.
Co by status umělce být mohl?
To dobře víme. Ministerstvo kultury má k dispozici materiály, které shrnují skutečné požadavky kulturních oborů v celé jejich různorodosti a pozitivní příklady z jiných zemí (vzorové je třeba Španělsko, které mělo po covidu úplně stejné startovní podmínky jako my, ale na rozdíl od Česka tu proběhla intenzivní meziresortní spolupráce a výsledek můžeme jedině závidět), a jsou to opatření, která jsou často levná nebo úplně zadarmo.
Namátkou: přeřazení autorských činností do vyššího daňového výdajového paušálu než je stávající čtyřicetiprocentní. (Čímž by se mimo jiné smazal nelogický výdajový rozdíl mezi výkonem téže profese „umělecky“ a „komerčně“, který je vidět třeba u fotografů nebo právě překladatelů.) Nebo: úprava plateb sociálního pojištění tak, aby odrážely nepravidelnost příjmů z roku na rok (tedy aby třeba překladatel po „dobrém“ roce nemusel celý rok platit vysoké zálohy, přestože další rok si vydělá naprosté minimum). Nebo: vytvoření rámcových smluv pro výkonné umělce, které by neumožňovaly neplacenou práci (ha, že by tedy herci za dny strávené zkoušením konečně dostávali peníze?). Nebo: ve spolupráci se státem výhodnější podmínky úrazového pojištění pro pohybové umělce (pro které může být úraz profesním koncem, ale momentální podmínky komerčních úrazových pojištění se jaksi nepotkávají s výší jejich příjmu). Nebo pomoc s nastartováním tzv. druhé kariéry (aby tanečníci a tanečnice, kteří během své aktivní dráhy intenzivně reprezentují naši zemi, po čtyřicítce měli snadnou možnost důstojné rekvalifikace a nečekal je invalidní důchod). A tak dále a tak dále.
Jak by se status umělce mohl týkat nás překladatelů?
Pro nás by bylo zdaleka nejdůležitější uzákonění možnosti kolektivně vyjednávat. Sem spadá i tak obyčejná a žádoucí věc, jako je zveřejnění doporučených tarifů za normostranu. Možná jste nevěděli, že pokud překladatelská profesní organizace něco takového udělá dneska, je to v očích státu kartelová dohoda a od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jí hrozí pokuta v řádu statisíců. Že to zní zejména s přihlédnutím k částkám, o kterých se bavíme, úplně nesmyslně? Ano, zní. Že by tahle změna státní pokladnu nestála ani korunu? Ne, nestála.
Registrace do registru pro registr
Tenhle dovětek měl být původně trochu optimističtější. Jenže: v době, kdy tenhle text vznikal, prošel vládou návrh na zavedení statusu umělce ve výše zmíněné podobě (odkaz na navrhované znění zákona najdete na konci textu). Abychom to shrnuli: ze všech praktických opatření uplatňovaných v jiných evropských zemích nám zbyl registr umělců a stipendia. A když se podrobně podíváte na předpokládané podmínky získání tvůrčího stipendia pro umělce zapsané v registru, zjistíte, že vůbec neodpovídají reálným podmínkám, v nichž většina OSVČ v kultuře funguje. Největším kamenem úrazu je podmínka, aby si žadatel o stipendium v uplynulých dvou letech vydělal uměleckou tvorbou nejméně polovinu svých hrubých příjmů. Tím se samozřejmě dostávají zcela mimo hru třeba básníci, většina spisovatelů, ale také kupříkladu překladatelé z méně frekventovaných jazyků: uměleckou tvorbou se nepochybně zabývají, jenže si o těch pár desítek tisíc na klidnější tvorbu projektu požádat nemohou. Vznikl nám tu lehce začarovaný kruh: tvoříš a prezentuješ něco, co je sice přínosné, ale špatně placené? Potřebuješ na svém tvůrčím projektu – knížce, divadelní hře, komiksu, překladu, kompozici – několik týdnů soustředěně pracovat, a tak by se ti hodilo pár tisíc navíc, abys mezitím utáhl životní náklady? Prima – od toho tu máme stipendia! Jo aha vlastně, ty sis tou svou špatně placenou tvorbou vydělal málo? Tak to si o stýpko nežádej, není pro tebe. (Kdo argumentuje oblíbeným „když si tím nevydělají, asi to nedělají dobře“, byl by možná překvapen, jak bídně jsou honorováni autoři různých kriticky ceněných knih považovaných za úspěšné.)
Registr umělců bude mít tedy nejspíš jedinou funkci: může to být zdroj velice potřebných a dosud chybějících dat o tom, kolik lidí v kultuře vlastně pracuje a v jakých oborech. A z toho by do budoucna mohlo být něco zásadnějšího, a z tohoto hlediska registraci rozhodně doporučujeme. Otázka ale je, kolik lidí se bude chtít do takového registru pro registr zapsat, pokud jim z toho nevyplyne žádná praktická výhoda.
Pokud jste dočetli až sem, třeba navzdory neradostnému závěru status umělce vnímáte trošku jinak než na začátku, případně máte pár argumentů do diskusí nebo už rozumíte, proč stojí za to se zasazovat o to, aby i naše podoba statusu umělce dohnala Evropu. A máte-li i nadále dojem, že nejde o prosté narovnání podmínek profesí, které jsou v našem podnikatelsko-administrativním prostředí dlouhodobě bity, ale o „rentu“ a „nataženou ruku“, doporučuju si přečíst nebo poslechnout třeba následující zdroje:
Brožura Institutu umění – Divadelního ústavu, nejobsažnější materiál k této tematice
Stránka věnující se statusu umělce v jednotlivých zemích Evropské unie
Srovnávač podmínek uměleckých profesí (stavu statusu umělce) v jednotlivých evropských zemích
Platné znění zákona s vyznačením navrhovaných změn a doplnění týkajících se statusu umělce
Legislativní ukotvení statusu umělce (prezentace Zuzany Zahradníčkové z konference Střed zájmu)
[1] V letech 2019 a 2020 činil např. mediánový honorář za překlad literárního textu z angličtiny (velmi zhruba lze říct, že jde o ekvivalent hrubé hodinové mzdy) 190 Kč, v loňském roce to bylo 210 Kč. Což je sice víc, ale zdaleka to nepokryje ani inflaci.
[2] Dalším snadno představitelným problémem je třeba to, že si umělkyně na volné noze obvykle nemohou nastavit nemocenské pojištění tak, aby dostávaly solidní mateřskou – jako nízkopříjmová skupina si většinou platí minimální zálohy na důchodové pojištění, na které jsou ale pevně navázány i minimální zálohy na nemocenské pojištění, a z těch se počítá peněžitá pomoc v mateřství, která by tudíž byla také minimální. A tak OSVČ v kulturních profesích „mateřskou“ obvykle nepobírají a radši se hned po porodu vrhají do práce – kolegové překladatelé, poptejte se kolegyň překladatelek.
[3] Jestli pořád nevíte, čím jsou osobité, představte si třeba tanečníka, u kterého se předpokládá, že bude moci svoji intenzivní a reprezentativní profesi vykonávat ani ne do čtyřiceti let (např. na Slovensku má nárok na jakýsi důchod za výsluhu). Představte si, že malířka prodá jeden rok obrazy třeba za milion, ale pak dva roky neprodá vůbec nic. Představte si (věděli jste to?), že herci a herečky nemají hrazené zkoušení, a pracují tedy mnoho hodin denně zadarmo – při započtení tohoto času se jim hodinovka za odehrané představení smrskne třeba na 40 korun.
[4] To prosím není žádná luxusní vymyšlenost: malíř bez ateliéru a tanečnice bez sálu fungovat nemůžou, stejně jako truhláři nemůžou fungovat bez dílny. Schválně nezdůrazňuju pracovny pro překladatele, protože vím, kolik z nás pracuje doma v ložnici. Ale bylo by to prima.
[5] Navíc tvůrčí stipendia nejsou žádná novinka: je to běžný nástroj státní kulturní politiky v mnoha zemích, včetně České republiky, a byla tu samozřejmě celou dobu. Se zavedením statusu umělce se jen modifikovaly podmínky jejich získání, navýšila se částka na jejich výplaty (z původních 10 miliónů na cca 130 miliónů) a navýšil se i počet projektů, které mohou ročně stipendium získat (z původních 100 projektů na cca 1500 projektů).
