V půli května letošního roku jsme si připomněli významné datum, a sice 35 let, která uplynula od založení Obce překladatelů. Je logické, že po listopadových událostech roku 1989 ve zjitřené atmosféře tehdejšího Československa se rychle měnily všechny veřejné instituce včetně profesních spolků, jejich stanov, pojmenování i způsobu práce. První místopředsedkyně OP paní Jarmila Emmerová vzpomíná, že název Obec překladatelů navrhl Libor Dvořák, který nám k tomu napsal: „Tehdejší Sdružení českých překladatelů se skoro v úplnosti sešlo už uprostřed prosince 1989, aby posoudilo své další perspektivy, ale především formu své příští existence. Nabízelo se několik statutů (od pokračující přidruženosti ke Svazu spisovatelů a Českému literárnímu fondu až po naprostou samostatnost). Zcela logicky zvítězila posledně jmenovaná varianta a název obec (dle Slovníku jazyka českého ,skupina lidí, majících společné zájmy‘) vyjadřoval jak euforii z možná trochu nečekané svobody, tak byl i dostatečně neutrální, aby nepoukazoval k nějaké ideologické zátěži a přitom byl jiný než normalizační ,sdružení‘ (čistě významově jde přitom o synonyma).“ Pro zajímavost doplňujeme, že podle zápisu zmíněné schůze se zvažovaly i názvy jako asociace nebo syndikát a rozhodnutí padlo na základě dotazníku rozdaného účastníkům.
Oslovili jsme také paní Janu Mertinovou a pro porovnání citujme i její odpověď: „Moje paměť je už trochu děravá na data, takže si přesně nevzpomenu, kdy se v malém, ale přesto obrovském sále Paláce kultury konala ta rozhodující schůze tehdejšího Sdružení překladatelů (jehož tajemníkem byl Kamil Mařík), kdy se tento normalizační spolek rozhodnutím několika set členů rozpustil a byl zvolen přípravný výbor, který měl za úkol přichystat všechno pro vznik nového překladatelského spolku.“
Podle záznamů uchovaných dodnes v kanceláři OP na adrese Pod Nuselskými schody číslo 3 schůzi svolal tehdejší předseda Sdružení českých překladatelů Milan Hrala skutečně do Paláce kultury. Přítomni byli i někteří členové Aktivu mladých a začínajících překladatelů, který byl součástí sdružení a byl vytvořen jako líheň pro nastupující překladatelskou generaci. Pamětníci podobně jako Jana Mertinová vzpomínají, že po bouřlivé debatě bylo rozhodnuto na místě zvolit z pléna přípravný výbor, který měl nahradit dosavadní vedení a pracovat do doby, než bude založena a právně ustavena nová organizace.
Jarmila Emmerová k tomu říká: „První půlrok byl ,sametový boj‘ mezi normalizátory jako Milan Hrala a těmi, kdo chtěli nějaké změny. Spousta komunistů odložila legitimaci KSČ, ale jako by v nich zůstalo povědomí, že musí normalizátory chránit, a tak se chovali i bývalí komunisté, kteří vystoupili nebo byli vyhozeni v roce 1968. Přístup k překladatelům za normalizace po roce 68 byl přísnější než za komunistů v 50. letech, jako příklad můžeme uvést Josefa Škvoreckého: V 50. letech byl kvůli svému literárnímu dílu nazván ,prašivým kotětem‘, jako spisovatel byl zakázán, ale překládat pod svým jménem směl. V kontrastu s tím za normalizace řada dobrých překladatelů překládat nesměla.“
Téměř o generaci mladší Libor Dvořák na předlistopadové době oceňuje překladatelskou komunitu: „Možná by stál za řeč i předrevoluční život Sdružení českých překladatelů, který bych označil za pobyt na ,ostrůvku pozitivní deviace‘ (řečeno s Milošem Zemanem na konci 80. let, kdy ještě byl respektovanou osobností rodícího se svobodného českého veřejného života). Vládly tu velmi přátelské a kolegiální vztahy – a já osobně na tu dobu vzpomínám velmi rád: však to taky bylo v dobách, kdy socialismus už přímo viditelně zacházel na úbytě – a podle toho atmosféra mezi beztak svobodomyslnými překladateli taky vypadala. Díky naší překladatelské organizaci, ať už před listopadem nebo po něm, se znám s mnoha vzácnými lidmi, s nimiž bych se třeba jinak nikdy v životě nepotkal!“
Zápisky dále naznačují, že do přípravného výboru byli zvoleni Vladimír Bystrov, Václav A. Černý, Libor Dvořák, Jarmila Emmerová, Eduard Hodoušek, Milan Hrala, Miroslav Jindra, Olga Krijtová a Ladislav Šenkyřík, je ale pravděpodobné, že později se přidalo i několik dalších lidí, protože podle našich pramenů předcházelo ustavující valné hromadě celkem šest či dokonce sedm zasedání přípravného výboru, který se scházel více méně v tomtéž složení. Kromě výše uvedených se jednání účastnili také Šimon Pellar, Ivo Železný, Dušan Zbavitel a Antonín Přidal.
Hned na první schůzce začal přípravný výbor pracovat na návrhu stanov nově zřizované překladatelské organizace, aby mohlo být informováno členstvo a účastnit se připomínkování. Bylo také třeba projednávat běžnou agendu, zejména udělení stipendií a příspěvků na zahraniční cesty. V tomto ohledu byla snaha narovnat podmínky a vyhlásit výběrová řízení, aby měli šanci vyjet i dříve nežádoucí překladatelé. Co bylo možné odložit, mělo se rozhodnout až po ustavující schůzi v květnu, protože výbor chtěl zamezit urputným snahám dřívějších nomenklaturních kádrů ještě něco využít. Zamítl například pozvání na Letní školu slovanských studií pro posluchače z Kuby navrhované ministerstvem a doporučil, ať se řádně přihlásí příští rok.
Valná hromada Obce překladatelů konaná dle plánu dne 13. 5. 1990 v devět hodin dopoledne v Realistickém divadle za přítomnosti 198 účastníků schválila program schůze, který měl tři body: zprávu o činnosti dosavadního přípravného výboru, diskusi k předloženému návrhu stanov OP a především volbu orgánů nově ustavené obce. Schůzi moderovala Jarmila Emmerová a podle jejích vzpomínek byla atmosféra velmi rušná a poměrně nervózní. Jednalo se o stanovách, ale pro leckoho byly důležité také zahraniční cesty a odložená stipendia. Ve foyer byly vyvěšeny dopisy Miloslava Uličného a Jindřicha Veselého, v nichž oba popisovali své představy o fungování překladatelské organizace a o přidělování stipendií.
Nechceme vzpomínkový článek přetěžovat čísly, ale několik údajů může být zajímavých i dnes. Voleb se zúčastnilo 178 osob s hlasovacím právem a kandidovalo celkem 21 uchazečů o členství ve výboru. Platných lístků bylo napočítáno 173 a první tři místa získali: Jarmila Emmerová – 142 hlasů, Jiří Pechar – 131 hlasů a František Fröhlich – 123 hlasů. Oba posledně jmenovaní byli v té době v zahraničí.
Ihned po ustavující valné hromadě se sešel nově zvolený výbor k prvnímu zasedání. Jednání řídil Ivo Železný (108 hlasů), který byl pověřen prozatímním vedením, a již uvedené překladatele doplnili ještě podle počtu získaných hlasů Libor Dvořák (112 hlasů), Václav Černý (76 hlasů), Dušan Zbavitel (69 hlasů), Miroslav Jindra (62 hlasů), Josef Forbelský (60 hlasů), Erich Sojka (59 hlasů) a Šimon Pellar (58 hlasů). Do revizní komise byli zvoleni František Jungwirth, Pavel Weigel a Anna Fureková-Kareninová. První výbor měl tedy celkem 11 členů a tento počet je zachováván dodnes, přestože se současný výbor v duchu stanov nebrání kooptování dalších zájemců o činnost, kteří případně ve volbě potřebný počet hlasů neobdrží.
Tento nový výbor OP okamžitě podnikl další nutné kroky směřující k ustavení Obce překladatelů a k datu 29. 5. 1990 dosáhl registrace u Ministerstva vnitra pod evidenčním číslem VSP/1- 930/90- R.
Dalším rozhodnutím, které bylo po změně režimu vnímáno jako velmi důležité a nezbytné, bylo vyrovnání morálního dluhu vůči zakazovaným autorům, v našem případě překladatelům. A opravdu jich nebylo málo. Ke splnění tohoto nelehkého úkolu byla již na první přípravné schůzce v únoru 1990 zvolena komise, v níž byl velmi aktivní Antonín Přidal, jeden z nejpovolanějších, sám zakazovaný autor i překladatel, dále byli členy Dušan Zbavitel a Jiří Honzík. Všem překladatelům byl rozeslán dopis s prosbou o informace v této oblasti, aby mohl být vytvořen seznam, a výzvy byly publikovány i v tehdejších veřejných sdělovacích prostředcích. Antonín Přidal ve spolupráci se Zdenkou Rachůnkovou pak na základě shromážděných údajů vydali v roce 1992 publikaci nazvanou Zamlčovaní překladatelé, bibliografie 1948–1989. Vyšla v nákladu 1000 výtisků. Pokud by někdo chtěl, v kanceláři OP je k dispozici ještě několik exemplářů, které zájemcům rádi věnujeme.
Antonín Přidal k brožuře napsal velmi pěkný a výstižný úvod, z něhož velkou část uvádíme: „Tato knížka je malý památník zlých časů a dobrých přátelství. Svědčí o politickém povětří, ve kterém slovo ,pokrývač‘ spadlo se střech a stalo se tajnou součástkou vydavatelského systému řízeného komunistickým státem. ,Pokrývat‘ znamenalo půjčovat své jméno někomu, kdo svoji práci nesměl podepsat, protože byl zapsán do seznamu lidí politicky zavržených, názorově nepoddajných a pro veřejný život nežádoucích. Občan takto ocejchovaný se zpravidla nemohl skrýt ani za vymyšlený pseudonym a musel předstírat, že se svou publikovanou prací nemá nic společného. Jeho ,pokrývačem‘ nebo ,pokrývačkou‘ se mohla stát osoba, jejíž jméno zatím na černé listině nebylo a jejíž dobrá vůle se nezalekla konspiračních nesnází; s ní uzavřelo vydavatelství nebo divadlo nebo jiné pracoviště smlouvu, na ni se obracelo v oficiální korespondenci, jí posílalo korektury, autorské výtisky, pozvánky a honoráře, její jméno bylo vytištěno v tiráži, na plakátech a v programech, uváděno v recenzích, zanášeno do katalogů. Někteří redaktoři a dramaturgové tuto tichou hru statečně inspirovali, protože chtěli postiženým existenčně pomoci, druzí ji mlčky podporovali a třetí ji prohlédnout a překazit nechtěli, protože kvalitní práce, byť získávané na zapřenou, byly jejich podniku ku prospěchu.
V režimu, který slovům a jménům přikládal o mnoho větší význam než skutečnosti, museli být pro své politické skvrny a viny zamlčováni také autoři některých knih, her, scénářů, výtvarných projektů a hudebních skladeb, ale na poli uměleckého překladu se tento návyk rozplevelil nejvíc. Původce překladu zůstává vždy pozakryt autorem originálu, a zapřít či zaměnit jeho jméno je proto stejně snadné jako je přehlédnout. Ani osobní překladatelská metoda, jakkoli důmyslná, nebývá tak nápadná a průhledná jako výrazný styl autorský. Do hájemství ,pokrývaného‘ překladu se tedy mohli uchýlit a skrýt nejen proskribovaní překladatelé, ale také zakázaní básníci, prozaici a dramatikové. Protože mnozí z nich byli režimem vyhnáni ze svých původních zaměstnání, nalézali v utajovaném překladatelství alespoň část své nesamozřejmé obživy. Tato práce jim však zároveň byla příležitostí k obživení duchovnímu, šancí neustrnout v nesvobodě a podílet se na myšlenkovém a uměleckém hledání, jemuž je policejní moc chtěla co nejvíce vzdálit.
Co bylo životodárné pro ně, stalo se kulturní živinou i tisícům dalších. Přeložená díla k nám přinášela více vnitřního života, více barev, rozměrů, náhledů a otázek. Byla pohledem odjinud a výhledem jinam. Častokrát svědčila o lidském údělu a jeho možnostech pronikavěji, než mohli či dovedli autoři domácí. Žádala více od jazyka a pobízela myšlení nenavyklým, nepřikázaným směrem. Jejich řeč rušila hranice, dokazujíc neohraničitelnost podstatného.
Není překvapivé, že tímto způsobem zasáhla překladová literatura do našeho kulturního vývoje už po tolikáté; překvapuje, že své zděděné úloze dostála v poměrech, kdy se režim rozhodl tolik překladatelů ochromit a izolovat. Nebýt vytrvalosti těch, kdo se od překládání nedali odradit a odehnat ani zákazem, byly by prameny hodnot přiváděné k nám z jiných literatur citelně slabší, chudší a pomalejší…“
Bylo by dobré mít tato slova a úvahy na paměti i nadále, zejména dnes, kdy se mnozí domnívají, že úlohu literárního překladatele bez problémů brzy převezme umělá inteligence. Určitě můžeme očekávat, že sehraje velkou roli v převádění cizojazyčných textů do češtiny, ale literární překlad má svá specifika, na nichž bychom měli trvat. Vraťme se ale do devadesátých let a k našim začátkům. Co vzletně a výstižně popsal A. Přidal, dokládá osobními vzpomínkami i Jarmila Emmerová „pokrývající“ hned několik lidí, kteří si jako zakázaní autoři tímto způsobem přivydělávali. Vypráví třeba, jak v několika případech dokonce čelila výtkám za nekvalitní překlad, který vyšel pod jejím jménem, nebo jak autor překladu později na tento druh spolupráce zapomněl.
Dalším pokusem o zlepšení situace a poskytnutí jistého zadostiučinění byly odměny v řádu několika stovek korun, což se tehdy vyrovnalo dnešním tisícům, udělené jako tvůrčí podpora překladatelům, zejména zasloužilým a dříve odstrkovaným. Pocházely pravděpodobně z prostředků, které Obec získala při dělení majetku s Českým literárním fondem. Tohoto uznání se dostalo zhruba dvěma desítkám lidí.
Ne vše bylo v atmosféře nově nabyté svobody příjemné. Docházelo i k nemilým situacím. Opět citujeme z vyprávění paní Emmerové: „Na 5. schůzi přípravného výboru v dubnu se objevilo jméno Zlaty Kufnerové, byla to překladatelka z bulharštiny, obecně nepříliš známá, ale měla podporu Milana Hraly a některých členů výboru. Když jsme v srpnu 1990 přijeli na kongres mezinárodní překladatelské organizace FIT do Bělehradu my s Jiřím Pecharem jako právoplatně zvolení předseda a místopředsedkyně naší nově ustavené organizace, Hrala a Kufnerová už tam byli, se všemi se objímali a tvářili se jako oficiální představitelé. My jsme se náhle ocitli v postavení obtížných vetřelců. Nedali jsme se, ale byla to velmi trapná situace. Z osobních důvodů jsem byla trochu paralyzovaná, protože v den, kdy jsme na kongres odlétali, se konal pohřeb manželovy maminky. Vzpomínám, že jsem se cestou na letiště v autě převlékala ze smutečních šatů do běžných cestovních.“
Jarmily Emmerové jsme se také zeptali, co se v té době zvláště podařilo. Odpověděla nám: „Nemohli jsme dál zůstat na Národní třídě v prostorách Svazu spisovatelů, kde jsme měli jednu místnost a nechovali se tam k nám dobře. Hledali jsme proto vlastní kancelář za přijatelných podmínek. Zvažovali jsme Emauzy, ale tam po nás chtěli vysoký nájem a brali nás jako vetřelce. Až nový ředitel Českého literárního fondu Michal Novotný nám nabídl suterénní prostory v Nuslích, kde jsme dosud. Konají se tam dodnes schůze výboru, schůze porot a další aktivity OP.
Pro provoz OP bylo třeba zaměstnat na malý úvazek sekretářku. Vystřídaly se v krátkém sledu tři pracovnice, všechny příjemné, ale pouze se zájmem o výpomoc, nikoli na částečný úvazek trvalé tajemnické práce. Na tu významná překladatelka starší generace Eva Kondrysová získala Jáju Zelenkovou. Tím byl položen neochvějný základní kámen ke stabilitě a úspěšnému rozvoji nové překladatelské organizace. Jája, iniciativní, rychlá, všestranně výkonná, se zájmem o překládání je rovnocennou spolupracovnicí volených představitelů a její věrnost OP udržuje kontinuitu při střídání volených orgánů.“
Na závěr bychom rádi zmínili, že dlouholetá předsedkyně OP a překladatelská nestorka, paní Jarmila Emmerová, vyjádřila velkou radost nad tím, jak v překladatelské práci pokračují mladí, ač se jim stále nedostává dostatečného ocenění v podobě spravedlivých honorářů, ale přesto dělají svou práci s potěšením a dobře.
Jak je všeobecně známo, lidská paměť je ošidná a po pětatřiceti letech nezbývá moc žijících účastníků. Pokud tedy někdo můžete doplnit, upřesnit či dokonce zpochybnit tyto vzpomínky, neváhejte a obraťte se na nás. Rádi váš příspěvek zveřejníme. Záměrem současného výboru Obce překladatelů je pokračovat v mapování dějin našeho profesního sdružení rok za rokem až do současnosti. Budeme tedy vděčni za každého, kdo se s námi podělí o své zážitky z počátků i z pozdějších let.
Vřelé díky za spolupráci, vstřícnost a informace k tomuto článku patří zejména paní Jarmile Emmerové a paní Jáje Zelenkové, dále Liboru Dvořákovi, Janě Mertinové a in memoriam taky Antonínu Přidalovi za brilantní úvod k publikaci o zakázaných překladatelích.
S použitím výše uvedených vzpomínek a pramenů sestavila Marie Jungmannová
