18. ročník

18. ročník Ceny Josefa Jungmanna

Cena Josefa Jungmanna za nejlepší literární překlad vydaný v roce 2008:
Vlastě Dufkové za překlad z portugalštiny, Joao Guimaraes Rosa: Burití, Torst 2008

J. G. Rosa (1908-1967) je prozaik, jehož dílo zaujímá v brazilské literatuře ojedinělé místo díky charakteristické ideové mnohovrstevnatosti, filozoficko-náboženské hloubce a bohatému využití výrazových možností jazyka. Z autorových prací, s nimiž měl český čtenář zatím možnost se seznámit, vyniká zejména román Velká divočina: stezky. Na rozdíl od napínavého příběhu, tvořícího páteř tohoto díla, je Burití spíše prózou vystavěnou na jemné symfonii pocitů, smyslů a nálad, na souznění slova s tichem. Nevyřčenost a neukončenost, ony základní rysy jazyka, jehož prostřednictvím před čtenářem postupně vyvstává obraz jihoamerického venkova, nabízejí široký prostor fantazii a umožňují zkoumat možné významy a dobírat se nejrůznějších interpretací. Překladatel tak stojí před nebývale náročným úkolem, který by se dal přirovnat k nekonečnému boji o přiblížení se bohatosti původního sdělení za cenu co nejmenších ztrát: nejen že se musí vyrovnat s nástrahami specifických, odlehlých reálií a mnohdy vytvářet vlastní názvosloví, ale především musí dbát o uchování velkého množství filozofických a náboženských konotací, odkazů a skrytých významů.
Vlasta Dufková (1951), zkušená překladatelka z francouzštiny (zejména dílo A. Camuse) a portugalštiny (mj. svazek Pět portugalských novel), v tomto klání obstála výtečně. Výsledkem je jazykově bohatý a vynalézavý, mnohovrstevnatý a přitom čtivý text stírající namnoze hranice mezi prózou a poezií. Překlad rovněž doprovází rozsáhlá studie o autorovi a díle.

Hlavní tvůrčí odměna:
Karlu Fialovi za překlad ze starojaponštiny, Murasaki Šikibu: Příběh prince Gendžiho 1-4, Paseka 2002-2008

Rozsáhlé dílo klasické japonské literatury, psané v žánru „monogatari" (vyprávění), přibližuje na životních osudech a milostných dobrodružstvích smyšleného prince Gendžiho svět nejvyšších kruhů kolem císařského dvora. Básnířka Murasaki Šikibu, žijící na přelomu 10. a 11. století, koncipovala román jako mozaiku epizod, skládající jednotlivé kapitoly, v nichž je epické líčení prokládáno básněmi (pětiveršími „tanka"), dokreslujícími náladu, pocity, úvahy postav anebo sloužícími jako prostředek komunikace mezi postavami. Text vznikal původně jako oblíbená četba na pokračování v literárních kruzích císařského dvora a knížecích sídel, od 12. století se stal předmětem literárně kritického hodnocení a literárně historického a teoretického bádání.
Také jeho překladatel, profesor Prefekturní univerzity ve Fukui a ředitel Japonského centra v Praze Karel Fiala (1946), patří k předním světovým znalcům tohoto díla a dalších starojaponských textů (z nich přeložil i rozsáhlý Příběh rodu Taira, 1994). Svůj navýsost fundovaný a zároveň „japonsky" poetický překlad Příběhu prince Gendžiho dokončil profesor Fiala v roce oslav tisícího výročí vzniku díla a za zásluhy v oblasti zkoumání japonského jazyka a kultury byl na sklonku roku 2008 vyznamenán Řádem posvátného pokladu z rukou japonského císaře.

Mimořádná tvůrčí odměna:
Jiřímu Našincovi za překlad z rumunštiny, Norman Manea: Chuligánův návrat, Havran 2008
Norman Manea (1936), jeden z nejvýznačnějších představitelů rumunské exilové literatury současnosti, vypovídá v rozměrném románu Chuligánův návrat (2003) o absurdní a nelidské povaze nedávných evropských dějin. Autorovy životní osudy krutě poznamenaly dva totalitní režimy, nejprve deportace židovských rodin do koncentračních táborů v době druhé světové války a poté „rudá diktatura", která po inscenovaném procesu poslala Maneova otce do tábora nucených prací v dobružské stepi. I sám Manea se neustále střetával s autoritativním režimem diktátora Ceaušeska a po marném boji s cenzurou kvůli alegorickému románu Černá obálka se v polovině 80. let rozhodl pro exil. Od roku 1989 přednáší evropskou literaturu na Bard College v New Yorku. Tato životopisná fakta zhruba také vymezují čas a prostor knihy, nicméně i tak je obtížné ji žánrově zařadit. Nejedná se pouze o autobiografii nebo rodinnou kroniku, protože se zabývá i osudem celých společenství, nejde ani o klasické paměti, neboť chronologický princip je neustále narušován podle okamžitých asociací a motivy se cyklicky vracejí, četné úvahové pasáže, odkazující spíše k esejistickému románu, zase obvykle neústí do sdělení výsledku reflexe, nýbrž do subjektivního tónu tázání nebo výkřiku. Síla výpovědi tak nespočívá v přesném literárním tvaru, ale v odkrývání a pojmenovávání nejhlubších vrstev paměti.
Jiří Našinec (1950), držitel ceny Magnesia litera a dalších ocenění, je naším nejproduktivnějším a nejvýznamnějším překladatelem rumunské beletrie (např. Sîrbu, Fulga, Tudoran a především Eliade). Maneův text tlumočil ideálním způsobem: při zachování veškeré proměnlivosti a bohatosti autorova jazyka vytvořil dojem, jako by čtenář četl nikoli překlad, ale dílo domácího původu.

Mimořádná tvůrčí odměna:
Anně Valentové za překlad z maďarštiny, Ádám Bodor: Okrsek Sinistra, Havran 2008
Osudy spisovatele Ádama Bodora (1936) poznamenaly politické perzekuce namířené proti jeho otci i jemu samému. Navzdory tomu se autor, začínající publikovat v druhé polovině 60. let, vypracoval z pozice opozičního prozaika v jednoho z nejuznávanějších současných maďarských spisovatelů. Zasloužilo se o to i jeho první rozsáhlé románové dílo Okrsek Sinistra (1992), mrazivá vize destruktivního vlivu totalitní diktatury na člověka a mezilidské vztahy. Příběh, odehrávající se mezi obyvateli jakési fiktivní rezervace uprostřed lesů, se stává téměř abstraktním obrazem zubožené, ponížené lidské existence. Této chmurné vizi odpovídá i autorův specifický jazyk, jemně přecházející od konkrétního k abstraktnímu, z roviny skutečnosti do groteskní pokřivenosti, od strohého popisu lidských událostí k poetickému líčení přírodních dějů.
Anna Valentová (1941), nositelka Státní ceny za literaturu v oblasti překladu (kromě řady významných děl maďarské literatury přeložila i Bodorův román Návštěva arcibiskupa, 2007), se s nelehkým úkolem zachovat záměrně rozporuplný vypravěčský styl a jazykovou strohost vypořádala s velkou dávkou citlivosti, když dokázala zachovat estetiku kontrastů, zachytit svébytnou atmosféru magické románové krajiny a výstižně odstínit jednotlivé postavy.

Tvůrčí odměna:
Zdeňku Frýbortovi za překlad z italštiny, Roberto Calasso: K, Slovart 2008
Italský spisovatel Roberto Calasso (1941) vstoupil do povědomí českých čtenářů knihou Svatba Kadma s Harmonií, v níž převyprávěl starověké řecké mýty. Zabývat se existujícími literárními texty a nacházet v nich nové významy a souvislosti je pro Calassovu tvorbu příznačné. Také jeho novější práce K. (2002) přináší podobný pohled na literaturu: tentokrát jako pozoruhodný příspěvek k interpretaci díla Franze Kafky. Kafkovy texty autor ve své knize přehodnocuje tím způsobem, že vstupuje do mentálního prostoru spisovatele i jeho tvorby a snaží se ji prosvětlit zevnitř, jako by chtěl Kafku převyprávět svými slovy, a to z pozice velmi pozorného a erudovaného čtenáře. Tomu odpovídá i styl knihy: plynulý, čtivý, místy až průzračný, s klasicky vybroušenými větami, ostře kontrastující s obvyklým způsobem psaní italských literárněvědných esejů.
Zdeněk Frýbort (1931), zkušený překladatel italské a francouzské krásné literatury (především díla U. Eca, ale i G. Bonaviriho, C. Malaparteho, A. Moravii, G. Simenona aj.), ve svém převodu beze zbytku zachovává všechny tyto rysy originálu a navíc se bezpečně pohybuje i na půdě četných kafkovských odkazů a citací. I když při své práci využil současných překladů Kafkova díla, dokázal je zcela organicky spojit s vlastním Calassovým textem, takže jeho překlad působí jednotně. Jediným nedostatkem publikace je tak absence poznámkového aparátu, který by serióznost překladatelovy práce s prameny potvrdil.

Tvůrčí odměna:
Marii Havlíkové za překlad z portugalštiny, Bernardim Ribeiro: Kniha stesku, Argo 2008
Bernardim Ribeiro (asi 1482 - asi 1552) je významný portugalský básník a prozaik, jehož podmanivý a vlivný román Kniha stesku se řadí mezi přední díla evropské renesance. Jedná se o dílo žánrově hybridní, obsahující prvky pastýřského, rytířského, milostného a mystického románu či novely. Jeho dějový základ ovšem tvoří tragické okolnosti autorova osobního života, především nešťastná láska k bohaté dceři svého patrona, jak o tom svědčí jméno hlavního hrdiny Bimnarder, v němž je zašifrováno vlastní jméno básníkovo (třebaže moderní kritika takto přímočarou interpretaci odmítá, neboť okolnosti autorova života jsou dosud nejasné). Dílo vyšlo až dva roky po autorově smrti a právě kvůli skandálnímu odhalení rodinných událostí bylo jeho čtení v Portugalsku zakázáno.
Marie Havlíková (1950), přední odbornice na portugalskou a brazilskou literaturu působící v Ústavu románských studií FFUK, dokázala věrně zprostředkovat košatost a přitom lehkost a čtivost autorova stylu a navíc doprovodila svůj překlad fundovaným doslovem, v němž se kromě životopisných souvislostí zabývá možnostmi čtení románu jako iniciačního textu.

Prémie Tomáše Hrácha:
Magdalena Křížová za překlad z hebrejštiny, Avraja B. Jehošua: Milenec, Pistorius-Olšanská 2008
Autorova vyzrálá románová prvotina je napsána vícehlasou formou, s níž se setkáváme i u dalších klasiků moderní hebrejské prózy. Příběh, který je přes civilní podání nabit dramatičností, sděluje šest vypravěčů, kteří jsou současně hlavními postavami a ve vyprávění se pravidelně střídají. Dějovou osu tvoří pátrání jednoho z protagonistů, majitele autoservisu Adama, po milenci jeho ženy Asji Gabrielovi, který zmizel ve víru jomkipurové války r. 1973. Jazyk A.B. Jehošuy je kultivovaný, avšak v nejlepším slova smyslu sdělný, bez složitých větných konstrukcí a symbolických obrazů, realistický a věcný. Styl řeči postav výstižně charakterizuje jejich prostředí: zřetelnou charakterizační roli hraje kupříkladu styl a slovní zásoba teenagerů včetně palestinského Araba Najma, který zná hebrejštinu ze školy a z praktického života, anebo Gabriela, který v jazykové rovině zastupuje jedince žijícího dlouho mimo Izrael a zvyklého vyjadřovat se jiným jazykem.
Všechny tyto rysy se překladatelce Magdaleně Křížové, absolventce oboru hebraistika na FFUK, podařilo výtečně zachytit a uchovat. Její přetlumočení plně respektuje jazyk originálu a zároveň prokazuje širokou invenci v převodu do češtiny, bez jakýchkoli náznaků vlivu původního jazyka.

Krameriův vinš

Výbor OP se letos rozhodl vyjádřit udělením Krameriova vinše poděkování Jarmilce Emmerové za neúnavnou, dlouholetou a kontinuální práci pro Obec překladatelů.
Skvělá překladatelka z angličtiny, polistopadová předsedkyně OP zastávala zájmy českých překladatelů na nejrůznějších evropských i domácích fórech. Ať už jako naše delegátka na zasedání FITu, Ceatlu či RUO, pracovala v řadě komisí a porot - pro udělení Státní Ceny, Zlaté stuhy či Ceny Josefa Jungmanna, kterou i řadu let vedla. Vždy vyšla výboru vstříc, pokud jsme se na ni obrátili s jakoukoliv prosbou, často nám vytrhla trn z paty v situacích, kdy bylo třeba jednat operativně a rychle. Na jednáních vždy zastávala věcná a konkrétní stanoviska, jako členka porot vycházela z objektivního hodnocení a dodnes patří k velkým oporám OP.

Představujeme

Cenu Josefa Jugmanna

Cenu Josefa Jugmanna

Slavnostní vyhlášení 26. ročníku Ceny Josefa Jungmanna za nejlepší překlad uplynulého roku se uskuteční v pondělí 2. října 2017 v 17 hod. v prostorách pražského Goethe-Institutu.