18. ročník

18. ročník Ceny Josefa Jungmanna

Cena Josefa Jungmanna za nejlepší literární překlad vydaný v roce 2008:
Vlastě Dufkové za překlad z portugalštiny, Joao Guimaraes Rosa: Burití, Torst 2008

J. G. Rosa (1908-1967) je prozaik, jehož dílo zaujímá v brazilské literatuře ojedinělé místo díky charakteristické ideové mnohovrstevnatosti, filozoficko-náboženské hloubce a bohatému využití výrazových možností jazyka. Z autorových prací, s nimiž měl český čtenář zatím možnost se seznámit, vyniká zejména román Velká divočina: stezky. Na rozdíl od napínavého příběhu, tvořícího páteř tohoto díla, je Burití spíše prózou vystavěnou na jemné symfonii pocitů, smyslů a nálad, na souznění slova s tichem. Nevyřčenost a neukončenost, ony základní rysy jazyka, jehož prostřednictvím před čtenářem postupně vyvstává obraz jihoamerického venkova, nabízejí široký prostor fantazii a umožňují zkoumat možné významy a dobírat se nejrůznějších interpretací. Překladatel tak stojí před nebývale náročným úkolem, který by se dal přirovnat k nekonečnému boji o přiblížení se bohatosti původního sdělení za cenu co nejmenších ztrát: nejen že se musí vyrovnat s nástrahami specifických, odlehlých reálií a mnohdy vytvářet vlastní názvosloví, ale především musí dbát o uchování velkého množství filozofických a náboženských konotací, odkazů a skrytých významů.
Vlasta Dufková (1951), zkušená překladatelka z francouzštiny (zejména dílo A. Camuse) a portugalštiny (mj. svazek Pět portugalských novel), v tomto klání obstála výtečně. Výsledkem je jazykově bohatý a vynalézavý, mnohovrstevnatý a přitom čtivý text stírající namnoze hranice mezi prózou a poezií. Překlad rovněž doprovází rozsáhlá studie o autorovi a díle.

Hlavní tvůrčí odměna:
Karlu Fialovi za překlad ze starojaponštiny, Murasaki Šikibu: Příběh prince Gendžiho 1-4, Paseka 2002-2008

Rozsáhlé dílo klasické japonské literatury, psané v žánru „monogatari" (vyprávění), přibližuje na životních osudech a milostných dobrodružstvích smyšleného prince Gendžiho svět nejvyšších kruhů kolem císařského dvora. Básnířka Murasaki Šikibu, žijící na přelomu 10. a 11. století, koncipovala román jako mozaiku epizod, skládající jednotlivé kapitoly, v nichž je epické líčení prokládáno básněmi (pětiveršími „tanka"), dokreslujícími náladu, pocity, úvahy postav anebo sloužícími jako prostředek komunikace mezi postavami. Text vznikal původně jako oblíbená četba na pokračování v literárních kruzích císařského dvora a knížecích sídel, od 12. století se stal předmětem literárně kritického hodnocení a literárně historického a teoretického bádání.
Také jeho překladatel, profesor Prefekturní univerzity ve Fukui a ředitel Japonského centra v Praze Karel Fiala (1946), patří k předním světovým znalcům tohoto díla a dalších starojaponských textů (z nich přeložil i rozsáhlý Příběh rodu Taira, 1994). Svůj navýsost fundovaný a zároveň „japonsky" poetický překlad Příběhu prince Gendžiho dokončil profesor Fiala v roce oslav tisícího výročí vzniku díla a za zásluhy v oblasti zkoumání japonského jazyka a kultury byl na sklonku roku 2008 vyznamenán Řádem posvátného pokladu z rukou japonského císaře.

Mimořádná tvůrčí odměna:
Jiřímu Našincovi za překlad z rumunštiny, Norman Manea: Chuligánův návrat, Havran 2008
Norman Manea (1936), jeden z nejvýznačnějších představitelů rumunské exilové literatury současnosti, vypovídá v rozměrném románu Chuligánův návrat (2003) o absurdní a nelidské povaze nedávných evropských dějin. Autorovy životní osudy krutě poznamenaly dva totalitní režimy, nejprve deportace židovských rodin do koncentračních táborů v době druhé světové války a poté „rudá diktatura", která po inscenovaném procesu poslala Maneova otce do tábora nucených prací v dobružské stepi. I sám Manea se neustále střetával s autoritativním režimem diktátora Ceaušeska a po marném boji s cenzurou kvůli alegorickému románu Černá obálka se v polovině 80. let rozhodl pro exil. Od roku 1989 přednáší evropskou literaturu na Bard College v New Yorku. Tato životopisná fakta zhruba také vymezují čas a prostor knihy, nicméně i tak je obtížné ji žánrově zařadit. Nejedná se pouze o autobiografii nebo rodinnou kroniku, protože se zabývá i osudem celých společenství, nejde ani o klasické paměti, neboť chronologický princip je neustále narušován podle okamžitých asociací a motivy se cyklicky vracejí, četné úvahové pasáže, odkazující spíše k esejistickému románu, zase obvykle neústí do sdělení výsledku reflexe, nýbrž do subjektivního tónu tázání nebo výkřiku. Síla výpovědi tak nespočívá v přesném literárním tvaru, ale v odkrývání a pojmenovávání nejhlubších vrstev paměti.
Jiří Našinec (1950), držitel ceny Magnesia litera a dalších ocenění, je naším nejproduktivnějším a nejvýznamnějším překladatelem rumunské beletrie (např. Sîrbu, Fulga, Tudoran a především Eliade). Maneův text tlumočil ideálním způsobem: při zachování veškeré proměnlivosti a bohatosti autorova jazyka vytvořil dojem, jako by čtenář četl nikoli překlad, ale dílo domácího původu.

Mimořádná tvůrčí odměna:
Anně Valentové za překlad z maďarštiny, Ádám Bodor: Okrsek Sinistra, Havran 2008
Osudy spisovatele Ádama Bodora (1936) poznamenaly politické perzekuce namířené proti jeho otci i jemu samému. Navzdory tomu se autor, začínající publikovat v druhé polovině 60. let, vypracoval z pozice opozičního prozaika v jednoho z nejuznávanějších současných maďarských spisovatelů. Zasloužilo se o to i jeho první rozsáhlé románové dílo Okrsek Sinistra (1992), mrazivá vize destruktivního vlivu totalitní diktatury na člověka a mezilidské vztahy. Příběh, odehrávající se mezi obyvateli jakési fiktivní rezervace uprostřed lesů, se stává téměř abstraktním obrazem zubožené, ponížené lidské existence. Této chmurné vizi odpovídá i autorův specifický jazyk, jemně přecházející od konkrétního k abstraktnímu, z roviny skutečnosti do groteskní pokřivenosti, od strohého popisu lidských událostí k poetickému líčení přírodních dějů.
Anna Valentová (1941), nositelka Státní ceny za literaturu v oblasti překladu (kromě řady významných děl maďarské literatury přeložila i Bodorův román Návštěva arcibiskupa, 2007), se s nelehkým úkolem zachovat záměrně rozporuplný vypravěčský styl a jazykovou strohost vypořádala s velkou dávkou citlivosti, když dokázala zachovat estetiku kontrastů, zachytit svébytnou atmosféru magické románové krajiny a výstižně odstínit jednotlivé postavy.

Tvůrčí odměna:
Zdeňku Frýbortovi za překlad z italštiny, Roberto Calasso: K, Slovart 2008
Italský spisovatel Roberto Calasso (1941) vstoupil do povědomí českých čtenářů knihou Svatba Kadma s Harmonií, v níž převyprávěl starověké řecké mýty. Zabývat se existujícími literárními texty a nacházet v nich nové významy a souvislosti je pro Calassovu tvorbu příznačné. Také jeho novější práce K. (2002) přináší podobný pohled na literaturu: tentokrát jako pozoruhodný příspěvek k interpretaci díla Franze Kafky. Kafkovy texty autor ve své knize přehodnocuje tím způsobem, že vstupuje do mentálního prostoru spisovatele i jeho tvorby a snaží se ji prosvětlit zevnitř, jako by chtěl Kafku převyprávět svými slovy, a to z pozice velmi pozorného a erudovaného čtenáře. Tomu odpovídá i styl knihy: plynulý, čtivý, místy až průzračný, s klasicky vybroušenými větami, ostře kontrastující s obvyklým způsobem psaní italských literárněvědných esejů.
Zdeněk Frýbort (1931), zkušený překladatel italské a francouzské krásné literatury (především díla U. Eca, ale i G. Bonaviriho, C. Malaparteho, A. Moravii, G. Simenona aj.), ve svém převodu beze zbytku zachovává všechny tyto rysy originálu a navíc se bezpečně pohybuje i na půdě četných kafkovských odkazů a citací. I když při své práci využil současných překladů Kafkova díla, dokázal je zcela organicky spojit s vlastním Calassovým textem, takže jeho překlad působí jednotně. Jediným nedostatkem publikace je tak absence poznámkového aparátu, který by serióznost překladatelovy práce s prameny potvrdil.

Tvůrčí odměna:
Marii Havlíkové za překlad z portugalštiny, Bernardim Ribeiro: Kniha stesku, Argo 2008
Bernardim Ribeiro (asi 1482 - asi 1552) je významný portugalský básník a prozaik, jehož podmanivý a vlivný román Kniha stesku se řadí mezi přední díla evropské renesance. Jedná se o dílo žánrově hybridní, obsahující prvky pastýřského, rytířského, milostného a mystického románu či novely. Jeho dějový základ ovšem tvoří tragické okolnosti autorova osobního života, především nešťastná láska k bohaté dceři svého patrona, jak o tom svědčí jméno hlavního hrdiny Bimnarder, v němž je zašifrováno vlastní jméno básníkovo (třebaže moderní kritika takto přímočarou interpretaci odmítá, neboť okolnosti autorova života jsou dosud nejasné). Dílo vyšlo až dva roky po autorově smrti a právě kvůli skandálnímu odhalení rodinných událostí bylo jeho čtení v Portugalsku zakázáno.
Marie Havlíková (1950), přední odbornice na portugalskou a brazilskou literaturu působící v Ústavu románských studií FFUK, dokázala věrně zprostředkovat košatost a přitom lehkost a čtivost autorova stylu a navíc doprovodila svůj překlad fundovaným doslovem, v němž se kromě životopisných souvislostí zabývá možnostmi čtení románu jako iniciačního textu.

Prémie Tomáše Hrácha:
Magdalena Křížová za překlad z hebrejštiny, Avraja B. Jehošua: Milenec, Pistorius-Olšanská 2008
Autorova vyzrálá románová prvotina je napsána vícehlasou formou, s níž se setkáváme i u dalších klasiků moderní hebrejské prózy. Příběh, který je přes civilní podání nabit dramatičností, sděluje šest vypravěčů, kteří jsou současně hlavními postavami a ve vyprávění se pravidelně střídají. Dějovou osu tvoří pátrání jednoho z protagonistů, majitele autoservisu Adama, po milenci jeho ženy Asji Gabrielovi, který zmizel ve víru jomkipurové války r. 1973. Jazyk A.B. Jehošuy je kultivovaný, avšak v nejlepším slova smyslu sdělný, bez složitých větných konstrukcí a symbolických obrazů, realistický a věcný. Styl řeči postav výstižně charakterizuje jejich prostředí: zřetelnou charakterizační roli hraje kupříkladu styl a slovní zásoba teenagerů včetně palestinského Araba Najma, který zná hebrejštinu ze školy a z praktického života, anebo Gabriela, který v jazykové rovině zastupuje jedince žijícího dlouho mimo Izrael a zvyklého vyjadřovat se jiným jazykem.
Všechny tyto rysy se překladatelce Magdaleně Křížové, absolventce oboru hebraistika na FFUK, podařilo výtečně zachytit a uchovat. Její přetlumočení plně respektuje jazyk originálu a zároveň prokazuje širokou invenci v převodu do češtiny, bez jakýchkoli náznaků vlivu původního jazyka.

Krameriův vinš

Výbor OP se letos rozhodl vyjádřit udělením Krameriova vinše poděkování Jarmilce Emmerové za neúnavnou, dlouholetou a kontinuální práci pro Obec překladatelů.
Skvělá překladatelka z angličtiny, polistopadová předsedkyně OP zastávala zájmy českých překladatelů na nejrůznějších evropských i domácích fórech. Ať už jako naše delegátka na zasedání FITu, Ceatlu či RUO, pracovala v řadě komisí a porot - pro udělení Státní Ceny, Zlaté stuhy či Ceny Josefa Jungmanna, kterou i řadu let vedla. Vždy vyšla výboru vstříc, pokud jsme se na ni obrátili s jakoukoliv prosbou, často nám vytrhla trn z paty v situacích, kdy bylo třeba jednat operativně a rychle. Na jednáních vždy zastávala věcná a konkrétní stanoviska, jako členka porot vycházela z objektivního hodnocení a dodnes patří k velkým oporám OP.

Představujeme

Alici Hyrmanovou McElveen

Alici Hyrmanovou McElveen

Vítězkou Magnesie Litery 2017 za překladovou knihu se stala Alice Hyrmanová McElveen za překlad knihy irské autorky Sary Baumeové (1984) Jasno lepo podstín zhyna. Knihu přeloženou z angličtiny vydalo nakladatelství Odeon, redigoval ji Jan Zelenka. Srdečně blahopřejeme.