Proslov předsedy poroty Václava Jamka

Milí přátelé a hosté, vážené kolegyně, vážení kolegové,


Znovu nadešel čas, kdy se rok co rok scházíme k udílení Jungmannovy ceny a ocenění s ní souvislých, a znovu mi jako předsedovi poroty připadla čest, abych vás seznámil s prací a názory poroty i posuzovatelů, kteří s námi spolupracovali, a především samozřejmě s rozhodnutím, k němuž porota dospěla. Dovolte mi, abych vám nejprve představil členy letošní poroty. Jsou to Jar­mila Emmerová, Božena Koseková, Zdeněk Beran a Václav Jamek.


Porota nepracovala ve čtyřech členech proto, že by si to přála, ale protože jí nic jiného nezbylo. Proto bych se nejprve obrátil na vás, kolegové překladatelé a znalci překládání, s prosbou a výzvou: k tomu, aby si Jungmannova cena udržela svou životnost a svou hodnotu – nikoli finanční, ta je dána stanovami, ale umělec­kou –, jsou vaše ochota a vaše přispění nezbytné. Pokud vaše vlastní překlady zrovna nesoutěží, vycházejte podle svých možností porotě vstříc při odborném a zároveň kolegiálně nepředpojatém posuzování přihlášených děl, a pokud vás o to výbor Obce překladatelů požádá, zvažujte příznivě i svou účast v porotě Jungman­novy ceny. Nejde o to, že by současní porotci pracovali a rozhodovali neradi, ale o to, aby se v rozhodování stále projevovala větší různorodost pohledů a také aby Jungmannova cena nakonec nepůsobila dojmem instituce ustrnulé a její význam se nesnižoval. Zvlášť cenné by bylo, kdyby účast v porotě přijali někteří ze stávajících laureátů Jungmannovy ceny: jednak je to u řady podobných literárních cen dobrým zvykem, jednak patří tito naši kolegové dozajista k těm nejpovolanějším rozhodčím, a konečně stojí vzhledem k regulím soutěže nadále mimo konkurenci a mohou rozhodovat s nejlepším nadhledem. Co se pak týče posudků založených na srovnání s originálem, bez nich nelze o hodnotě překladu vůbec rozhodovat. Finanční odměňování posudků je skromné, často i nejisté (doposud vždy však odměněny byly), nemělo by se však stávat, že by některá díla nemohla být hodnocena, protože se je nepodařilo odborně rozebrat. Proto vás znovu prosím o vlídnou přístupnost, pokud se na vás příští porota s takovou žádostí obrátí.


V souladu se stanovami Jungmannovy ceny hodnotila letos porota literární překlady, které byly zveřejněny s vročením 2011. Do soutěže bylo přihlášeno osmašedesát titulů, což vytváří ve srovnání s několika minulými lety naprosto vyrovnanou bilanci. Pro pořádek připomínám, že překlad může do soutěže o Jungmannovu cenu přihlásit nejen nakladatel (což se děje většinou), ale jakýkoli čtenář, sami překladatelé i členové poroty. Rozhodující je pouze vročení, které musí vzhledem k uzávěrce soutěže odpovídat roku bezprostředně předcházejícímu současnému datu.


Porota si především povšimla toho, že v roce 2011 publikovali nové překlady někteří laureáti Jungmannovy ceny z minulých let: Kateřina Vinšová (román Claudia Magrise Poslepu),Vratislav Slezák (nový překlad Mannovy Smrti v Benátkách), Antonín Líman (výbor z japonských haiku Chrám plný květů), Pavel Dominik spolu s Jiřím Pelánem (jeden z nejoriginálnějších a nejobtížnějších románů Vladimira Nabokova Bledý oheň), navíc Jiří Pelán sám knihu Umberta Eca Pražský hřbitov. Odměny byly letos uděleny celkem sedmi dílům, porota si však s uznáním povšimla i některých překladů, na něž při odměňování nedošlo. Významným kulturním počinem je vůbec první český výbor z Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí, hodnocených dnes literární kritikou ve Francii jako vůbec nejlepší autorovo dílo. Překladatel Aleš Pohorský tu odvedl velkou práci i jako literární historik, překlad v řadě míst velkolepým a básnickým způsobem převádí slavnou chateaubriandovskou „periodu“, jinde však řada přehmatů a omylů, jakkoli nepočetných, porotě zabránila, aby dílu poskytla i absolutorium překladatelské. Významným počinem je také publikování próz německého spisovatele Arna Schmidta (Leviatan), i když ve svazku podstatně útlejším; překladatele Michaelu Jacobsenovou a Radovana Charváta tu znevýhodnil především menší rozsah jejich příspěvků. Překladem prvního svazku románu Féerie pro jindy pokračovala ve své práci na spisech L.-F. Célina Anna Kareninová. Očekáváme svazek druhý. Porota doporučuje veřejné pozornosti také nové překlady Petry Martínkové-Kůsové (Orwellova literární reportáž o životě anglického dělnictva Cesta k Wigan Pier),Anežky Charvátové (další z románů Roberta Bolaña Nacistická literatura v Ame­rice),Richarda Podaného (Bacigalupiho román Dívka na klíček), Lucy Topoľské (Holubi vzlétají německojazyčné autorky Nadjové Abonjiové), Magdy de Bruin Hüblové (Už nikdy spánek nizozemského romanopisce Willema Hermanse), Dagmar Hartlové (historický román-reportáž Steva Sem-Sandberga Chudí v Lodži), Jiřího Reynka (překlad drobnějšího díla Passacaglia od opomíjeného, leč významného francouzského autora z okruhu „nového románu“ Roberta Pingeta), Houellebecqův vrcholný román Mapa a území v překladu Alana Beguivina. Každý z překladů, které jsme posuzovali, má své dobré stránky, a ve výčtu bychom mohli pokračovat, leč přeneseme teď svou pozornost na díla a překladatele, které se porota rozhodla odměnit.


Do pomyslné Síně slávy, která je určena pro naše nejlepší překladatele, kteří již nejvyššího ocenění dosáhli, rozhodla se porota u příležitosti souborného vydání jeho překladatelského díla shakespearovského povolat Martina Hilského.


Prémii Tomáše Hrácha, určenou mladým překladatelům, případně zvlášť zdařilým překladatelským prvotinám, uděluje porota Evě Dobrovolné za překlad románu Heleny Hegemannové Axolotl Roadkill, vydaný nakladatelstvím Odeon. Spíše než o příběh jde o halucinace, o vize někde mezi románem a deníkem, líčící často bezútěšný život v tvrdém a vulgárním prostředí současné berlínské bohémy. Chladně zoufalé, surově ofenzivní vyjadřování je tu výrazem radikální subjektivity, traumazitovaného vědomí, které se vybíjí v řetězech excesů a zoufalstvím z nich až v jakousi vystupňovanou parodii na panující kulturu konsensu. Překlad, náročný jazykově i zážitkově, postřehl vše podstatné, úhrn i detaily a odstíny jsou podány přesvědčivě a talentovaně.


Tři tvůrčí prémie uděluje porota:


Barboře Gregorové za překlad románu Mirosława Nahacze Prcek. Překlad z polštiny vydalo nakl. Dybbuk. Román, vyjadřující zkušenost zoufajícího si, vykořeněného lidství v širokém toku fantazírujícího (opileckého) vyprávění rozlévajícího se do spousty postranních stružek a zase splývajícího proudu, jako by právě v přemíře slov shledával jedinou obranu. Jazykem díla je současná hovorová polština zahrnující také moment nářeční, obohacená nejen nečekanými obrazy, ale také slovními hrami a na druhé straně jasnými a pádnými postřehy filosofickými. Překlad se se všemi úskalími vypořádává tak zdařile a autenticky, že čtenář přímo slyší nějakého českého reprezentanta dané společenské vrstvy, má před sebou jeho dokonalou podobu a neubrání se silné škále existenčních pocitů, jež tato životní situace navozuje.

Jitce Jílkové za překlad prózy Zimní putování rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové (nakl. Mladá fronta). Text je dynamickým útvarem pracujícím s pozvolnými posuny významu, kdy se jednotlivé slovní prvky přelévají od smyslu ke smyslu v nekonečné hře minimalisticky repetitivní syntaxe. Překladatelka znamenitě postihuje jak výraznou rytmiku díla, tak složité významové rezonance, které se v ní rozvíjejí, a dává čtenáři plně prožít téměř hudební podstatu díla.

Tomáši Dimterovi za překlad románu Saši Stanišiče Jak voják opravuje (překlad z němčiny, nakl. Labyrint). Zde jde o bohatý, epicky košatý příběh, pojatý jako líčení dětství. Jazyk díla je vizionářský v tom smyslu, že má v čtenáři vyvolat skutečnou, plnou vizi světa hutně naplněného životní látkou: tento nárok splňuje Dimterův překlad znamenitě a předkládá českému publiku velmi přitažlivý a přitom hodnotný literární počin.


Porota dále uděluje dvě Mimořádné tvůrčí prémie:


Alici Flemrové za překlad románu italského autora Giorgia Vasty Hmatatelný čas (nakl. Odeon). Příběh, vyprávěný ústy chlapce na prahu dospívání, je ve svém podání rafinovaným stylistickým experimentem, který spojuje s velkou psychologickou pravdivostí výraz autentického prožitku vstřebávajícího svět s jedinečnou bezprostředností (vyjádřenou tu se zvláštní poetickou silou) a různé druhy prefabrikovaných typů řeči, jež člověka utvářejí zvenčí (rodinné návy­ky, magma popkultury, ideologická řeč levicových manifestů), to vše prostoupeno energií excitované pubertální vnímavosti. Překladatelka se tu brilantně vyrovnala s textem, jehož převod vyžadoval vyhraněný smysl pro narativní spád vět, mimořádné kvantum jazykové invence a v neposlední řadě i znalost nekonečné řady velmi specifických reálií. Porota přihlíží k vytrvalosti a pravidelnosti, s níž překladatelka přidává každým rokem jeden překlad ze současné italské literatury za druhým, všechny srovnatelně obtížné, často však ve zcela nesrovnatelných výrazových rejstřících, a všechny skvěle zvládnuté.

Vladimíru Piskořovi za překlad románu finské autorky Kristiny Carlsonové Zahradník pana Darwina (nakl. Mladá fronta). Dílo je při svém poměrně malém rozsahu divem literární polyfonie, v němž v postupné výpovědi k základní otázce (zda život ovdovělého otce a jeho dvou postižených dětí odpovídá Božímu záměru nebo odporuje řádu přírody) dostává slovo nejen celé vesnické společenství, ale i další živí tvorové, a jednotlivé hlasy se vydělují jako při koncertě z chóru. Forma umožňuje podat látku zároveň vytříbeně, úsporně, bohatě a uhrančivě a v takovéto jednotě jde o příklad tzv. nepřeložitelné knihy. Vladimíru Piskořovi se podařilo nemožné: jeho překlad vystihuje mistrovství originálu s naprostou věrností a přirozeností, která jeho češtinu povyšuje na úroveň původního textu.


Jungmannova cena za rok 2011 se uděluje Josefu Rauvolfovi za překlad Vizí Codyho od amerického spisovatele Jacka Kerouaca (nakl. Argo). Dílo je svébytný literární útvar, vymyká se vymezení jako román: záznamy osobního prožitku a soukromého světa v něm přesahují jakoukoli obvyklou míru, a přece jde o svébytnou výpověď o době a určité společenské vrstvě a situaci. Autor odmítá celou dosavadní literární tradici a usiluje o nový, autentičtější umělecký výraz, jenž by byl zároveň osobitou řečí bytostného amerického umění. Výsledný literární útvar se ocitá opět na samé hranici pře­ložitelnosti, neboť se tu při hudebnosti díla a autorově schopnosti evokace až výtvarné prostupují dokonce různé druhy umění. Překladatel se tedy pokusil o nemožné a uspěl mistrovsky, ba kongeniálně. Jeho překlad se vyznačuje na jedné straně úsilím nepominout nic, co tvoří přesložitou sémantickou výstavbu originálu, na druhé straně vytvořit bohatý, výrazově rozkošatělý jazyk odrážející Kerouacovu jazykovou eskamotáž. Je vynalézavý tam, kde autor jazyk znásilňuje, kde zadrhává, kde se nechává strhnout prostým zvukem, kde si hraje. Bohatostí výrazových prostředků, širokou škálou synonym – od knižního rejstříku až po slova vulgární a tabuizovaná – vytváří stejné energetické napětí jako autor originálu a text tak přináší srovnatelný zážitek v tom nejpodstatnějším, v expresi. Zvlášť vysoko je nutno hodnotit citlivé rozlišování stylistických rovin, které ukazuje text v celé jeho plastičnosti. Jak bylo řečeno v jedné publikované kritice, „Rauvolf Vize Codyho nepřeložil, nýbrž stvořil jejich české dvojče“. Porota bere v potaz také to, že s Vizemi Codyho vrcholí překladatelovo soustavné úsilí Kerouacovo dílo do češtiny uvést v jeho plném úhrnu.

Představujeme

Změna bankovního spojení

Upozorňujeme členy, že po sloučení Equa bank s Raiffeisenbank se mění bankovní spojení Obce překladatelů. Od 14. 11. 2022 platí nové číslo účtu OP 1014328992 / 5500 u Raiffeisenbank.

Používejte prosím při všech platbách a v trvalých příkazech nový kód banky 5500! Staré číslo účtu bude fungovat souběžně pouze do 15. 5. 2023.

Právní poradna Obce překladatelů

Pro členy Obce překladatelů je nyní k dispozici bezplatná autorskoprávní poradna. Dotazy můžete advokátní kanceláři Štaidl-Leška Advokáti klást na telefonu 222 520 096, ve facebookové skupině Právní poradna Obce překladatelů nebo zasílat e-mailem na asistent@staidl-leska.com.