s přihlédnutím k pochybným překladům, které vyšly v posledních pěti letech a zatím unikly kritické pozornosti
VÝROK POROTY
Výborem Obce překladatelů pověřená porota překladatelské anticeny Skřipec (Václav Jamek, Miroslav Jindra a Vratislav Jiljí Slezák), udílené 18. května 2012 na knižním veletrhu Svět knihy, posoudila návrhy a doporučení Obci překladatelů zaslané (7) a rozhodla se udělit ji překladu z norštiny, detektivnímu románu Torkila Damhauga Slepá skvrna, vydanému nakladatelstvím Jota v Brně v roce 2011; autory překladu jsou Miluše Juřičková a Štěpán Lichorobiec, odpovědnou redaktorkou Eva Strnadová.
Porota se po seznámení s tímto textem v zásadě ztotožnila s jeho podrobným kritickým zhodnocením z pera Kateřiny Krištůfkové, které vyšlo počátkem tohoto roku na internetovém portálu iLiteratura.cz a vzbudilo tam rozsáhlou a živou diskusi. Samo nakladatelství negativní kritiku tohoto překladu přijalo a za jeho nekvalitní přípravu se čtenářům omluvilo, což je jistě třeba ocenit; nicméně tento jeho produkt se vyznačuje řadou znaků, které v oblasti solidního vydávání překladové literatury omluvitelné nejsou.
Výsledný český text se na řadě míst jeví jednoznačně jako těžko přijatelný; nejednou vyznívá velmi nemotorně (Až se divím, že Viken taky nebyl odejit do čistírny. ), a občas až směšně (Nechce se věnovat hospodářství, ale je tam přirostlý. – Odložila si kozačky do stativu /spr. do botníku/) Překladatelé často poškozují svoje úsilí úpornou doslovností, která velmi narušuje přeložený text a mimo jiné svědčí o chabé znalosti norské idiomatiky (např. „neposílají nám zrovna nejostřejší břitvy v šuplíku“ znamená něco jako špičky ve svém oboru, fachmany, machry - prostě odborníky na svém místě – viz recenze v iLiteratuře). K nedostatkům textu patří i chyby gramatické povahy (např. např. v užívání přivlastňovacích zájmen, ale vyskytnou se v něm i takové lapsy jako Roarovi ambice), nemluvě o množství nezkorigovaných tiskových chyb. Zaráží rovněž jeho nápadná stylová nedůslednost.
Nedostatky tohoto překladu (pramenící jednak z omylného čtení norského originálu, jednak z pochybného zacházení s češtinou) lze samozřejmě přičítat především překladatelům, ale mnohé bylo možné zachytit a napravit pečlivou nakladatelskou redakcí; ta ovšem v tomto případě zřejmě nefungovala.
Bohužel je proto třeba konstatovat, že česká verze, v jaké tato v originálu nesporně kvalitní severská detektivka vyšla, jí nepochybně velmi citelně ublížila.
Václav Jamek Miroslav Jindra Vratislav Jiljí Slezák
Praha 18. května 2012
