Já můžu klidně pokačovat

„Já můžu klidně pokračovat“

Vzpomínka na Věru Dvořákovou

S Věrou Dvořákovou jsem se poprvé setkal v roce 2014 při redigování dvou jejích překladů z francouzštiny pro nakladatelství Triáda. Tolik šedivý úvod ke vzpomínce na člověka tolika barev.

Pro redaktora je práce s překladatelem, jakým byla Věra Dvořáková, radostná. Bylo to jako tenisový zápas. Každou připomínku poctivě řešila a své míče chytře umísťovala do těch míst mé poloviny hřiště, kde to slibovalo divákům i mně zajímavý zážitek. Nikdy se nehádala s rozhodčími, že jsem zahrál aut nebo že jí naopak přiřkli aut neprávem. Do smíchovské redakce už tehdy přijížděla o berlích, což mohlo budit ledajaká zdání. Realita ovšem byla taková, že po pár hodinách práce jsem já, o dvě generace mladší, škemral o přestávku, na což zpravidla následovala odpověď „No, jestli ji potřebujete... Já můžu klidně pokračovat.“ Přísahám, že mi pak vytoužená svačina příliš nechutnala.

O pár let později jsem začal jezdit k Věře Dvořákové domů do Holešovic redigovat její paměti. Už jsme měli své rituály. Přestože paní Dvořáková už téměř neviděla, vždy na mě čekaly nějaké dobroty, a dokonce jsem mohl v bytě odnaučené kuřačky kouřit... A náš grandslam pokračoval. „Ne, takhle bych to já neřekla,“ reagovala často na nějakou redakční úpravu, byť šlo o částici či spojku. Ale změny a připomínky přijímala s pokorou a jasnozřivostí zkušeného překladatele, který se slovy léta žije a zná jejich povahu i tajnosti. Ve chvilkách oddechu jsme odbočovali k osobnějšímu tónu a já poslouchal příběhy, názory a myšlenky, které se do připravované knihy nevešly nebo je tam autorka, dáma za všech okolností, neuvedla, aby někoho neranila či se příliš nezviditelňovala(!).

Vždy jsem z holešovického bytu odcházel zklidněný, jak už to bývá po čase stráveném s člověkem, který je kompletní – svět je prostě na pár hodin v pořádku. Věra – můj smutek v tuto chvíli trvá na důvěrném oslovení – v sobotu 11. května odešla. I přesto musí být svět v pořádku dál. Protože je úkolem nás, kdo jsme se měli tu čest se s ní setkat, přenášet její postoj k životu na ostatní jako šťastnou nákazu. (Takhle by to určitě neřekla!)

Ondřej Tuček, redaktor nakladatelství Triáda

Představujeme

Cenu Josefa Jungmanna

Cenu Josefa Jungmanna

Slavnostní vyhlášení Ceny Josefa Jungmanna za nejlepší překlad uplynulého roku se uskutečnilo v úterý 2. října 2018 v prostorách pražského Goethe-Institutu. Získal ji Šimon Pellar za nový překlad Bílé velryby od Hermana Melvilla.